Why you?

Kapitola 41.

Ráda bych teď řekla, že je všechno v naprostém pořádku. Moc ráda, jenomže není.

Už dva zpropadené týdny nic v pořádku není. Nemůžu spát, nemám chuť k jídlu. Nemám náladu na nic, ani na fotbal, ani na rozhovory s přáteli. Těch posledních několik dnů jsem prohodila sotva tolik slov, kolik bylo potřeba. Nic víc, nic míň. 

Chci být sama. Možná bych chtěla být ještě s jednou osobou, ta ale nechce být se mnou a dává mi to pořádně sežrat. Během uplynulé doby jsme si poslali jen pár mailů s materiálem na projekt. Z nemocnice ho pustili hned po víkendu, ale krom té špetky zpráv, která mezi námi proběhla, jsem pro něj byla vzduch. 

Vyhýbal se mi, odrazoval mě. A já jako naprostý idiot neustále vyhledávala jeho přítomnost. Měla bych se postavit na vlastní nohy, ale nejde to. Nejde si nepovšimnout, že má znova zmalovanou fasádu a já mám strach, že mu jednoho dne jeho otec ublíží natolik, že do školy už nepřijde. Že už ho neuvidím.

Nemám potvrzeno domácí násilí, ale jsem si na sto procent jistá, že jinak to ani být nemůže. Jak by totiž po mém odchodu hned někdo přišel a takhle ho zřídil? To je zkrátka nereálné. Zalamoval jsem se tím den co den a nebylo mi pomoci. Třeštila mi hlava z toho všeho.

Teď jsem však seděla ve školní sborovně. Předvolala si nás k sobě jedna z učitelek společně s ředitelem školy. Nemám nejmenší tušení, o co šlo. Jen jsem doufala, že nemám nějaký problém, když mi dneska třídní učitelka přišla oznámit, ať se v tolik a tolik hodin dostavím do sborovny.

Sledovala jsem ředitele, jak něco zapisuje do stohu papírů. Učitelé, kteří s námi byli na výletě a nejspíš vedou celý projekt, posedávali na dalších volných místech. Jedna židle však stále obsazená nebyla a na dotyčného jsme prý čekali. Nevím, kdo to byl, možná dějepisář, který si mě nedávno pozval do kabinetu. Chce mi dát další důtku nebo napomenutí před nastoupenou jednotkou? To na něj sedí. Jen ať všichni vidí, jaké problémy se mnou jsou.

Dveře zavrzaly, když je někdo trhnutím otevřel. Potřebovaly by namazat, ale na to máme až moc líného školníka. Vždy když je potřeba něco většího spravit nebo vyřešit jen stupidní výměnu žárovky, zdejchne se nejméně na týden s tím, že má zdravotní problémy. Jenomže všichni z vedení školy mu to jakýmsi zázračným způsobem tolerují. Asi tak, jako šikanu. Na co by se dohadovali s rodiči, že? Raději se budeme tvářit, že je tady vše naprosto v pořádku a studenti se zdraví navzájem jako ti nejlepší přátelé. Nikdo by přeci nebyl schopný někomu ublížit, to sotva.

Opozdilec se konečně dostavil s omluvou a já když zaslechla ten hlas, překvapeně jsem se otočila a srdce mi vynechalo pár úderů. Bez jediného pohledu si sedl vedle mě a pozdravil ostatní. Mě stále úspěšně ignoroval.

,,Jsem rád, že už tu jsme všichni," odkašlal si ředitel a konečně nám věnoval pozornost. ,,Slečno Darwinová, je to vaše."

Paní Darwinová už dávno nebyla slečna. Sama bych ji zařadila do skupiny rašplí, které učí i přesto, že by dávno měly být v důchodu, ale dějepisář by to označil za dost drzou a netaktní poznámku. A určitě by vyvodil patřičné následky.

,,Oh, děkuji," začervenala se a stoupla si. Poupravila si svou extravagantní kostkovanou sukni, která byla patrně vyrobena v minulém století. Popadla lejstra, která měla v růžové složce a započala jeden ze svých nekonečných přednesů. díky kterým je proslavená: ,,Uplynulý týden jsme se věnovali všem zpracovaným projektům. Našli se mezi nimi ty horší a samozřejmě i ty lepší. Jenomže vy dva jste nás jaksi zaujali, řekněme. Chtěla bych vám tedy nejprve osobně poblahopřát a podotknout, že jste byli nejlepší. Zařadila bych vás mezi ukázkové projekty. Samozřejmě jste nebyli v lehké situaci, seznámení je jedna z těch nejtěžších částí navazování-" bla, bla, bla. Přestávám ji poslouchat.