Why you?

Kapitola 57.

,,Tak jsme tady," vydechl na můj vkus až moc nervózně Owen, když zaparkoval před nemocnicí. ,,Máš tu mamku?"

,,Ne, má službu ve vedlejším městě."

Jen přikývl, že rozumí a společně jsme vyrazili prosklenými dveřmi k recepci nemocnice. Za monitorem počítače sedí starší sestřička, kterou moc dobře znám.

,,Dobrý den," pozdravila jsem s drobným úsměvem. 

,,Louiso, ahoj," oplatila mi úsměv sestra, ,,mamka tu není, jestli jsi přišla za ní, ale to víš, ne?"

,,Uhm, jasně. Nejdu za ní. Spadla jsem na zápěstí a nevím, co s tím mám," zalhala jsem. Nepotřebuji s ní rozpitvávat, že jsem nespadla zcela dobrovolně.

,,Oh, propána. S tím fotbalem to nějak přeháníš," zasmála se a již něco ťukala do klávesnice. ,,Pošlu tě rovnou na rentgen a pak jdi za doktorem Charlesem na chirurgii, měl by být volný," mrkla na mě a podala mi právě vytisknutou žádanku. ,,Mám dat vědět někomu z rodiny?"

,,Nemusíš. Zvládneme to, myslím, že to nebude nic hrozného."

Rozloučili jsme se a s Owenem se vydali dlouhou chodbou k danému vyšetření. Cestou jsem zdravou rukou stiskla jeho dlaň a nehodlala ho pustit. Opora je opora. Rtg, no tam není co popisovat. Ta paní, co tam pracuje, byla příjemná asi jako osina v zadku. Možná to má přímo v popisu práce, aby lidé neměli z návštěvy rentgenu radost a nervy jim pracovali ještě víc.

,,Dobrý?" ptal se hned se starostí Owen, když jsem vyšla ze dveří. 

,,No, v rámci možností," uchechtla jsem se. ,,Nejdřív mi málem udělala snímek druhé ruky, i když jsem ji na to několikrát upozorňovala. Když to konečně pochopila, div mi ji nezlomila sama."

,,Aneb klasika na rentgenu," zasmál se se mnou.

,,Jo, jak jinak. Tak pojďme, ať už to máme za sebou, když si mě sem vzal."

,,Vzal bych tě sem i s třískou."

,,Já vím. Jsi tvrdohlavý," pokroutila jsem hlavou.

,,Ne, tomu se říká starost. Teď na tu chirurgii, to je tudy," zabočil do chodby napravo.

,,Jo, doktor Charles. Jak víš kudy jít? Mně to tu přijde jako bludiště a to jsem tu nejednou byla pro mámu."

,,Nejsem tu poprvý. Mezi rentgenem a chirdou jsem několikrát pendloval sem a tam."

,,Mrzí mě to," šeptla jsem, když jsem si uvědomila, že ho sem poslal vždy jeho otec. A to pár ranami.

,,Nemusí," stiskl mi ruku pevněji a usmál se na mě. ,,Teď to není důležitý, necháme vyšetřit tebe a odvezu tě domů."

Než jsem stačila odpovědět, zaťukal již na dveře se štítkem lékaře, za kterým mám namířeno. Bílé dveře se otevřely a z nich vykoukla sestřička, která nás hned pozvala dovnitř. Owen naštěstí mohl jít se mnou, za což jsem byla ošetřujícím vděčná.

,,Louiso, už tu na vás čekáme," přeměřil si mě pohledem lékař s elegantním účesem. Byl starší, což vůbec nevadilo. Alespoň má více zkušeností. ,,Rentgen je jasný, zápěstí je zlomené, přesně tady," ukázal mi tužkou na monitoru místo na snímku. Vždycky mě děsilo vidět vlastní kosti.

,,To není možné," řekla jsem a nevěřila vlastním očím.

,,Nevěříš mi  snad?" zasmál se lékař. Byl celkem komik a to, že se mi začal rovnou tykat, mi rozhodně nevadí. Právě naopak, jde o více osobnější přístup. ,,Sama to vidíš."