Why you?

Kapitola 37.

Owen

Sledoval jsem ji až ke vchodu, dokud za sebou nezabouchla dveře a zmizela mi tak z dohledu. Opřel jsem se pohodlněji o sedadlo a na chvíli zavřel oči. Stejně jsem si ji okamžitě vybavil. Ve vzpomínkách mi vždy během malé chvíle naběhl ten její dokonalý úsměv, který rozdává na potkání.

Vždy jsem ji obdivoval. To, jak dokázala bezstarostně procházet po chodbě, všem dodávat sebevědomí a dobrou náladu. Přes svou kuráž a snahu se dostala až do chlapeckého týmu fotbalu. Přijali ji mezi sebe jako nic. Kdo tohle dokáže jen tak s úsměvem na tváři?

Pamatuju si první den, kdy jsem ji zahlédl. Spíše potkal. Vrazila do mě hned během prvního týdne v prváku. Spěchala na nějakou hodinu, kterou nestíhala. Jen co do mě vrazila, možná si ani neuvědomila, že to jsme já. Nejspíš si to nepamatuje, ale já jo. Do poslední vteřiny. Chrlila ze sebe omluvy a nadávky, potom mi jen popřála pěkný den a běžela dál. Tenkrát jsem tam stál ještě hodnou chvíli a možná jsem doufal, že se to malé sluníčko vrátí.

Do života mi vtrhla jako rychlá voda až o dva roky později. A to, když se postavila před Liama. Toho malého klučinu měl v zálusku Dave a jen co ho uviděl, chtěl si ho podat. Bylo mi to jedno, byl to někdo cizí. Zkrátka jsem se nezajímal. Jenomže jedno mi to nebylo, když se tam objevila. Snažil jsem se ji od sebe odehnat. Tak moc. Jenomže to nešlo ovlivnit, když nás dali dohromady na ten projekt. Na jednu stranu jsem skákal do stropu nadšením. Na druhou, nechtěl jsem ji ani vidět. Bál jsem se. Bál jsem se, že odkryje mou ledovou masku, kterou se snažím tolik let udržet, a uvidí celou pravdu, Pravdu o tom, jaká troska ve skutečnosti jsem.

Uchechtl jsem se sám nad sebou. Hlavně tedy nad svými imbecilními myšlenkami. Protřel jsem si oči a konečně nastartoval auto. Velice neochotně jsem opouštěl tuhle ulici plnou krásných domů. Obzvlášť kvůli jednomu, který z části obývala ona, pro kterou bych snad snesl modré z nebe.

Za necelou čtvrt hodinku jsem zastavil na parkovišti před domem, který z celého srdce nenávidím. Byl bych tady rychleji, ale komu by se chtělo. Bylo mi proti srsti vůbec odemknout hlavní dveře, ba i sáhnout na kliku. Viděl jsem dneska ten její pohled. To, jak se zarazila, když jsem zde zaparkoval po škole. To jak byla zmatená a možná vystrašená, dokonce i znechucená. Nedivím se jí. Žijí tu obyčejné trosky. Monstra. A já jsem jedním z nich.

Jen dva dny. Dva stupidní dny, kdy mám pro Lou nachystaný další program. Možná bychom mohli něco podniknout i o víkendu, nevím jak je na tom ale s časem. Důležitý je pro mě ale pátek. Možná to bude katastrofa, možná to bude nenápadné volání o pomoc. Možná si toho vůbec nevšimne.

Vyšel jsem těch několik pater. Jasně, mohl jsem jet výtahem a zbytečně se nenamáhat, ale proč co nejdál neodložit svůj příchod, že? Stál jsem před tmavými dveřmi, které nesly pár náznaků od kopanců. V úrovni mých očí byla kovová cedulka, která nesla jméno Austin. Chtě, nechtě jsem ale musel vejít dovnitř. 

Sáhl jsem po klice, zamčeno stejně nebylo. To jediné mi dodávalo naději. Že tu byla alespoň malá možnost úniku. Mikinu, kterou jsem na sobě ještě před chvílí měl, jsem pověsil na věšák a zul se. Boty jsem dal do botníku a rozešel se do svého pokoje. Bez jediného pozdravu, i když podle randálu televize jsem pochopil, že je otec doma.

Převlékl jsem se do něčeho pohodlnějšího a zkontroloval zprávy na mobilu, který jsem následně nechal na stole. Nick na skupině řešil jakousi party, kterou chce pořádat na počest svých osmnáctých narozenin. Je to sice až za dva týdny, ale řeší to už teď. Stejně to bude stejný jako vždy. Chlast, možná drogy, hlasitá hudba a on si nejspíš vyhmátne pár holek, aby uspokojil své touhy. I přes to, že právě ofiko chodí s Jennifer. Tou krávou, která si minule vylila vztek na Louise a dokonale ji zmátla.