Why you?

Kapitola 25.

,,To mi jako chceš říct, že jsme se právě ztratili a ani jeden nevíme kam dál?" vyhrkla jsem lehce vyděšeně, když jsem si uvědomila tuhle novou skutečnost. ,,Jsme v háji," vydechla jsem beznadějně.

,,Ne, jsme v lese," konstantoval můj společník a já se na něj jen nechápavě otočila.

,,Myslíš, že je teď čas na nějaký vtípky? Vždyť ksakru nevíme kde jsme a ani jeden z nás se v tý mapě nevyznáme a-" chrlila jsem naštvaně a beznadějně jeden fakt za druhým, než mě Owen zastavil.

,,Hej, klid, jasný? Nějak to najdeme, nemůže to být tak složitý. Horší to bude, když teď začneš panikařit," promluvil, když mě chytl za ramena. Snažil se mě uklidnit i přes to, že sám byl nervózní. Sice by to nikdy nepřiznal, ale viděla jsem to na něm, taky měl strach. A já se vůbec nedivím.

,,Jak se dostaneme zpátky?" zeptala jsem se tiše a vzala mu z rukou mapu, ve které jsem se snažila najít to místo, kde právě trčíme. Jenže beznadějně, přeci nemůžu být tak natvrdlá.

,,Nevím, můžeme prostě jít jednou z těch cest a třeba narazíme na něco, co v tý mapě najdeme," navrhl a mně nezbývalo nic jiného než souhlasit, protože lepší nápad jsem opravdu neměla. Doufám, že to je jen zlý sen a brzy se probudím.

Rozešli jsme se tedy jednou z cest, dál lesem. Rozhlížela jsem se na všechny strany, snažíc najít nějaký záchytný bod. Aspoň chatu, stačil by rybník, cokoliv. Jenomže jediné, co jsem našla, byla ptačí budka a nemyslím si, že zrovna ta nám pomůže.

Ach jo, jen takovej tragéd jako já se dokáže ztratit v lese při hře, kdy máš jít podle fáborků. Navíc žlutých. Pochopila bych, kdyby byly třeba zelený, ty se lehko přehlédnou, ale žlutá?

,,Hele tady je značka trasy," ukázal Owen na jeden ze stromů, na jehož kůře byla namalovaná červená turistická značka. ,,Aspoň víme, že jdeme po nějak označené trase."

,,To je fakt úžasný, jenže v tý mapě žádná taková není," pronesla jsem možná víc nabroušeně, než bylo vhodné, jenže se mi nemůže divit. Na tom proklatém papíru opravdu žádná trasa zrovna této barvy nebyla.

,,Kecáš, ukaž," vytrhl mi mapu z ruky, aby se přesvědčil sám.

,,Nevěříš mi snad? Jako zas tak blbá nejsem, abych nepoznala barvy," rozhodila jsem rukama, protože tohle na mě bylo moc už. Jsem někde v lese, nevím kde a ještě to vypadá, že ani v mapě neumím číst.

,,Ne to ne, jen pochop. Prostě se taky snažím dostat odsud, nemusíš se hned rozčilovat," procedil skrz zaťaté zuby a zhluboka dýchal. To nám ještě tak chybělo se pohádat.

,,No tak jdem dál, tředa narazíme na něco lepšího," navrhla jsem a nečekala na odpověď. Rozešla jsem se dál a raději už nemluvila. 

Další nekonečné minuty jsme pokračovali v nám neznáme cestě a snažili se najít aspoň něco. Nemůžu však říct, že se nám dvakrát dařilo. Hlavou mi zběsile létaly myšlenky sem a tam. Vrátíme se do večera nebo tady zůstaneme i přes noc? Hledají nás vůbec nebo jen čekají? Louisiano, jak by nás asi tady mohli najít...

,,Nešli jsme tadyma už?" zeptala jsem se, když jsme zastavili na rozcestí, které mi bylo až podezřele povědomé.

,,Myslím, že přesně tady jsme se ztratili. A jak to tak vypadá, chodíme v kruhu," pronesl nervózně Owen. ,,Ale zase to má i svou výhodu," pokrčil rameny jakoby nic a dál byl ticho.

,,A hodláš mi prozradit jakou výhodu nebo si nadále budeš hrát na geniálního pana tajemného?" nadhodila jsem otázku, když se stále neměl k pokračování toho, co vymyslel.