Why you?

Kapitola 36.

Mašlička měla protentokrát žlutou barvu a objevila jsem ji navázanou na mé skříňce. Našla jsem odznak sluníčka a v hlavě se okřikla, že jsem mu zatím ani jeden nevrátila a nezeptala se na ně. Dnešní barva mi však jen potvrdila jistou spojitost. Pokud zítra najdu zelenou, teda pokud samozřejmě něco bude a já neskonale doufám, že ano, tak to bere hezky podle duhy. Zbožňuju barvy duhy.

Psaníčko bylo protentokrát zaseklé mezi knížkami, které jsem měla ve skříňce opřené. Nemusela jsem aspoň namáhat záda a nezohýbat se. Vzala vzkaz do rukou a drobnou obálku rozlepila. Ale nečekala mě nijak výjimečná hádanka.

,,Po škole na parkovišti před hlavním vchodem. O"

Trochu mě zklamalo, že nemůžu hledat další záhadná místa. Ale pořád převládala radost, že vůbec něco podnikneme.

Liam byl dneska konečně zpátky při smyslech. Prý se mu ten jeho nový objev ozval a oni spolu protelefonovali celou noc. Z učení si opět nedělal těžkou hlavu a štěbetal a štěbetal. Byl to prostě ten starý Liam.

Někdy po třetí hodině jsem se zastavila za naším kapitánem týmu, abych se omluvila. Andrew s tím byl samozřejmě v pohodě a nakonec mi popřál ať si to rande užiju. I když jsem se mu to snažila vyvrátit, nevěřil mi ani nos mezi očima. Nešlo o rande. Jen přátelská schůzka kvůli projektu, ne? 

Celý ten zbytek dne strávený ve škole jsem si s tím lámala hlavu. Nebyla se mnou rozumná řeč a Li do mě raději zbytečně nerýpal, za což jsem mu byla natolik vděčná. Myšlenky se ale rázem rozpustily a zmizely nadobro, když jsem spatřila modrookého, který na mě čekal před školou a opíral se o kapotu červeného auta. Trochu jsem se uklidnila, abych se samým nadšením nerozběhla a v klidu došla k němu.

,,Ahoj, tak kam dneska půjdeme?" usmála jsem se s pozdravem na začátek.

,,No ahoj," hlesl zvesela, ,,dneska se nikam nejde."

,,Cože?" vyvalila jsem překvapeně oči. ,,Ale vždyť jsem se ještě omluvila z tréninku a našla jsem ten dopis a-"

,,Zadrž, nedočkavče. Někam se podíváme, ale pojedeme," ukázal za sebe na auto a tím mě jednak ubezpečil, že něco se dít bude, a za druhé mě dokonale zmátl.

,,Ty řídíš?"

,,Jo, proč by ne," pokrčil rameny a jako pravý gentleman mi otevřel dveře pro spolujezdce.

,,Já jen, že nikdy předtím jsem tě asi s autem neviděla. Navíc včera jsme jeli autobusem," lehce jsem nakrčila obočí a nasedla dovnitř. Zapnula jsem si pás a otočila se na Owena, který právě sedal za volant.

,,Pokud vím, tak dřív si mi přílišnou pozornost nevěnovala. Navíc to auto jsem měl od léta v servise a trochu se to protáhlo," osvětlil mi situaci a já se zastyděla, když podotkl, že jsem o něj nejevila zájem. Kdybys jen věděl, jaký mám teď.

,,A řekneš mi teda, kam jedeme?" zeptala jsem se hned poté, co jsme vyjeli z parkoviště a odbočili na druhou stranu, než chodím domů.

,,Ne," záporně zavrtěl hlavou a zastavil na semaforu. ,,Teď se jen pro něco potřebuju stavit a pak vyrazíme tam, kam chci."

,,Dobře," hlesla jsem tiše a raději ho nechala v klidu řídit. 

Párkrát jsme ještě odbočili, než Owen zastavil u bytovky. Šlo o jedinou budovu, které jsem se snad vyhýbala obloukem v tomto městě. Byla vysoká a dosti ošuntělá, nová omítka by jí neuškodila, ba naopak. Nešlo až tak o zevnějšek jak o to, kdo uvnitř skutečně žije.