Why you?

Kapitola 7.

Konec týdne se blížil jako rychlá bouře a tudíž i odjezd na výlet, kde má začít ten úžasný projekt. Ach bože, jak moc se mi tam nechce. Ještě než ale nastane ten teror, máme tu sobotu. Pro někoho obyčejný den plný odpočinku od práce a školy. Pro mně zas tak obyčejný nebyl, protože nás čekal jeden z nejdůležitějších a zároveň jeden z posledních zápasů této sezóny.

Zavazovala jsem si tkaničky a poslouchala motivační rozhovor kapitána našeho týmu, který nás měl nejspíše navnadit na vítězství. Nemusel se moc namáhat. Věřím si natolik, že zkrátka není možné abychom prohráli. Náš brankář vychytá snad každou ránu, máme skvělou obranu a ohledně útoku? Jelikož tam jsem já, tak předpokládám, že góly dnes budou padat ve velkým, jinak bych tam nebyla. Dneska vyhrajeme a já do toho dám vše. To, že jsem si v tomhle chlapeckém týmu vydobyla místo, něco znamená a já si tu šanci nenechám vzít. 

Za hlasitého potlesku a povzbuzujících výkřiků vběhneme na hřiště. Roztleskávačky uchvacují všechny svou precizní taneční choreografií. Seřadíme se naproti druhému týmu, který tu už čeká. Je tam spousta mnohem starších kluků, kteří vypadají opravdu hrozivě, ale já se jich nebojím. Silou bych je sice nepřeprala, ale díky mé maličkosti můžu být dostatečně mrštná, míč jim vzít a utéct. Utéct k brance, kam jim pak naservíruju gól na zlatém podnose. Soupeři stojícímu naproti mně oplatím jeho povýšený zákeřný úsměv. Těším se, až mu ho setřu.

Rozhodčí pronesl další řeč o tom, jak doufá, že hra bude probíhat spravedlivě a další kecy. Znám to už pomalu nazpaměť, klidně bych to mohla jít odříkat místo něj. Pohledem jsem na tribunách vyhledala mou rodinu společně s Jasonem a Liamem. Mávali na mě a hlasitě povzbuzovali. Dokonce měli všichni na tvářích i barvy našeho týmu, červenou a bílou. Ví, jak je pro mě dnešek důležitý. 

Andrew, kapitán našeho týmu si podal ruku s druhým kapitánem a my ostatní jsme se rozešli na své pozice. Stála jsem nedočkavě kousek od našeho rozehrávajícího a čekala na jeho předem domluvenou přihrávku. Naproti mně stál ten s úšklebkem.

 ,,Jak je možné, že nechávají hrát holku? Obzvlášť takovýho prcka, jako jsi ty," odfrkl si a nechápavě zakroutil hlavou.

,,Ještě budeš sám překvapen, co všechno dokáže prcek, jako já. Doufám, že máš plínku, aby tvá hrdost na konci zápasu nebyla moc pošpiněna," s ledovým klidem jsem mu odpověděla a nenechala se zaskočit. Musím říct, že byl dost překvapený, než stačil pokračovat další kousavou poznámkou, přerušil ho vysoký zvuk vycházející z píšťalky rozhodčího, který právě započal utkání.

Za pár sekund už ke mně letěl míč a já běžela kupředu. Proklouzla jsem kolem prvních soupeřů a přihrála Joshovi, který byl volný. Nadběhla jsem si více k brance, ale přihrávku mi sebral snědý soupeř, který míč okamžitě odkopl na druhou stranu hřiště. Tohle nebude evidentně zas tak jednoduché. Soupeři jako první vystřelili na branku, ale naše obrana zafungovala tak, jak měla a míč poslala kapitánovi. Ten přihrávku zpracoval a poslal mi ji dopředu na útok. Teď nebo jindy. Přihrála jsem mu ji zpět, když si nadběhl a běžela jsem vstříc brance, co mi nohy stačily. Andrew šikovně naznačil střelbu na branku až se k němu téměř všichni seběhli, aby se míč nedostal k brankáři. To byla chyba, protože míč skončil u mě a teprve já střílela na branku.

Po stadionu se rozlilo ticho. Publikum opět ožilo, když míč zapadl tam, kam měl. Zezadu se ke mně seběhl celý tým a gratuloval mi. Byla jsem štěstím bez sebe.

Štěstí netrvalo moc dlouho, protože bylo již pár minut po poločase, kdy jsme prohrávali jedna ku dvěma. Hráli opravdu dobře a já začínala být zoufalá. Co víc, vytáčel mě soupeř s číslem pět, který se na mě culil jen proto, že moc dobře věděl, jak nechci prohrát.