Why you?

Kapitola 39.

,,Cože jste?" vykřikl Liam, až jsem si musela mobil dát dál od cha.

Abych vám to vysvětlila, Liam dneska nepřišel do školy. Prý ho skolila nějaká rýmička. No, jelikož mi dopoledne odepsal až po dvou hodinách, předpokládala jsem, že jen zaspal, nechtělo se mu a jednoduše se na to vykašlal. Jenomže teď odpoledne, kdy už s ním konečně mluvím, zní opravdu příšerně.

Mluví přes nos, každou chvíli posmrkne nebo pokašle. Opravdu nezní zrovna nejlíp, takže chápu, že zůstal doma. Ještě by mě nakazil a já bych dnes večer nikam nešla. To tak. Po včerejším večeru už se nemůžu dočkat. Dneska jsem se jen jednou potkali na chodbě a jeho úsměv mi dodal tolik energie, že dnes snad ani spát nebudu.

,,Tak jak jsem řekla a nebuď tak překvapenej, stejně si v to doufal už kolik dnů."

,,No jo, ale nečekal jsem, že byste se vy dva někdy spolu opravdu líbali. Bože, jaký to bylo? Určitě dokonalý, že?" vyzvídal nadále, až se rozkašlal na všechny strany.

,,Vždyť víš jaký to je, tak přestaň pořád vyzvídat," pokárala jsem ho než jsem zčervenala studem.

,,Kdybych byl ve škole, vytáhnu to z tebe raz dva. Proč jen já musel nastydnout? To je tak moc nespravedlivé," zaúpěl zoufalstvím a já se jen zasmála.

,,No vidíš, máš na sebe dávat větší pozor," zasmála jsem se jeho utrpení. ,,Přijdeš v pondělí nebo to vidíš na dýl?"

,,Přijdu i kdybych měl zdechnout," zavrčel, což způsobilo další smích z mé strany.

,,To bude ve škole i Jason konečně. Vsadím se, že bude vyzvídat ještě víc jak ty," zapřemýšlela jsem nahlas a vzpomněla si na svého dlouholetého kamaráda, kterého jsem už skoro měsíc neviděla. Pár rozhovorů mezi námi proběhlo za uplynulé týdny, ale není to ono. Už se na něj nemůžu dočkat.

,,To si piš, oba tě kompletně vyslechneme líp jak kdejaký profesionál. Už teď si chystám otázky," zasmál se a posmrkl. ,,Lou, omlouvám se, ale budu muset jít. Táta přišel a nejspíš mi nese něco z lékárny."

,,Jasně, chápu. Běž se léčit a pozdravuj," uchechtla jsem se.

,,Jo budu. Ty si užij večer a boj se pondělí. Měj se," rozloučil se.

,,Ahoj, už se nemůžu dočkat," oplatila jsem mu pozdrav a položila hovor. Mobil jsem odhodila vedle sebe na postel a sama se zvedla aspoň na lokty. Mám ještě hromadu času.

Sešla jsem dolů po schodech. V ledničce jsem si našla něco na pití a z linky vzala jablko. Už jsem chtěla jít zpět, když v tom mě zastavil žlutý poznámkový lísteček ležící na stole. Byl to vzkaz od mamky. Prý má dnes bohužel noční, protože jim odpadla kolegyně a mám ji zavolat, jaká byla večeře. Jak milé.

Lísteček jsem vyhodila do koše v kuchyni a šla zpátky do svého pokoje. Popadla jsem notebook s úmyslem si pustit nějaký film, abych zkrátila tu nekonečnou dobu čekání. Zvolila jsem nějakou komedii, na kterou bylo poslední dobou dost kladných ohlasů a spokojeně se opřela o čelo postele. 

Smála jsem se z plna hrdla. Jediný štěstí bylo, že doma nikdo není, takže se můžu smát o sto šest a nikdo mě nebude okřikovat, ať se krotím. táta má nějakou důležitou schůzku dneska a Adrien si prý jel něco zařídit. Možná šli s tou jeho zázračnou přítelkyní na rande. Přeci jen před týdnem sám přiznal, že to mezi nimi skřípe, tak teď pacholek napravuje své chyby.

Každopádně film naplno splnil svůj účel a já se mohla jít po jeho skončení chystat. Zbývalo mi totiž něco okolo hodiny a já měla v plánu jít pěšky. Jenomže teď zrovna jsem stála před svou skříní s obrovským dilema. Přeci jen, snad nikdy jsem takhle nešla na večeři k někomu cizímu. Ne, že cizímu, Owena znám, ale nevím, jaký je jeho otec.