Why you?

Kapitola 10.

Došli jsme až ke dveřím natřených na červeno. Po jejich levé straně bylo velké číslo dvacet čtyři. Zírala jsem na záda Owena, který se snažil odemknout a cvaknutí zámku mi napovědělo, že se mu to povedlo. Otevřel dveře a vešel dovnitř. 

Podívala jsem se za sebe, jestli náhodou za mnou neběží učitelka a nechce mi oznámit, že se třeba spletla a budu s někým jiným. Bohužel za mnou nikdo nebyl a palouk byl prázdný.

,,Tak jdeš dovnitř? Nebo tam snad budeš čekat na vánoční zázrak?" ozval se za mnou hlubší hlas, díky kterému jsem nepatrně leknutím nadskočila. Otočila jsem se na jeho majitele a bez řečí vešla dovnitř. 

Zavřela jsem za sebou dveře a trochu se porozhlédla. Na každé straně byla postel i s nočním stolkem. Před postelí byla vždy nízká komoda s poličkou. Nalevo od dveří stála skříň s několika policemi a napravo bylo zrcadlo. Naproti dveřím, přesně mezi postelemi bylo okno, jímž do místnosti právě svítilo slunce. Levou postel si zabral můj spolubydlící, který si vybaloval s takovou vervou, až jsem se bála o tričko, že ho roztrhne. 

Přešla jsem k druhému lůžku a na nepovlečenou matraci položila kufr. Nenávidím povlíkání postelí, místní uklízečky se mohly více snažit a nenechávat to na mně. Otevřela jsem kufr a jednotlivé komínky jsem začala skládat do dolních poliček skříně. 

,,Nevypadáš zrovna dvakrát nadšeně, to se ti sem nechtělo nebo co?" promluvil do ticha Owen.

,,Nemohla jsem dospat, jak jsem se těšila," odpověděla jsem mu ironicky a dál se snažila srovnat kalhoty na své místo. Další minuty bylo opět hrobové ticho. 

Prázdné zavazadlo jsem strčila pod postel a nyní mě čekala ještě náročnější zkouška. Povléct postel. Začnu hezky zlehka polštářem. Při zapínání knoflíčků jsem si všimla, že Owen strká pár věcí do šuplíku od nočního stolku. Bylo by mi to jedno, kdyby jedno z toho nevypadalo jako kniha. Ne moment, to není možný. Někdo jako on přece nemůže číst, to by bylo pod jeho úroveň. Nejspíš to byl jen blok na poznámky. 

Při boji s peřinou, kdy už jsem vyhrála i nad matrací, na které bylo nyní čisté bílé prostěradlo si Owen odkašlal. Nejspíš proto, aby upoutal mou pozornost. Otočila jsem se na něj a odfoukla si vlasy z obličeje.

,,Chceš pomoct s tou peřinou? Bojuješ tady s ní už nejmíň pět minut, nevěděl jsem, že jsi až takový nemehlo." Poté, co to řekl jsem nejdříve uvažovala, že bych ho mohla poprosit o pomoc, ale tou poslední větou to posral. Zatnula jsem zuby a chtěla mu odpovědět nějakou kousavou poznámku ohledně jeho povlečené postele, ale když jsem se na ni podívala, zarazila jsem se. Lůžko bylo perfektně ustlané, bez jediné chybičky.

,,Halo, vypadne z tebe vůbec nějaký slovo nebo budeš takhle tupě čumět po zbytek dne?" zamával mi rukou před očima. ,,To se mě bojíš nebo co?" nechápavě se na mě podíval jako kdybych spadla z višně.

,,Nebojím se tě."

,,No super, tak už," udělal ke mně z ničeho nic rychlý krok a ohnal se. Já jsem instinktivně couvla až jsem spadla na postel. Vyděšeně jsem se na něj podívala. V ruce měl mou peřinu a vyjeveně na mě hleděl.

,,...mi dej tu peřinu. J-já-" z této více než zvláštní chvíle nás vysvobodila píšťalka, která znamenala momentálně jediné, oběd. Hodil mi povlečenou peřinu a zmizel jako pára od hrnce. Poskládala jsem ji, strčila klíčky z druhé strany dveří a zavřela je.

Doběhla jsem za Liamem, který se po mně ohlížel a stoupla si vedle něj. Vypadal více než nadšeně. Nechtěla jsem mu kazit jeho dobrou náladu, tak jsem nahodila falešný úsměv a věnovala se učitelce, která nás vedla do jídelny.