Slabina Petera Pana

Panova hra

Ráno jsem se probrala a Felix nikde. Otevřela jsem oči a podívala se do ranních paprsků, nade mnou stál Pan. ,,Docela rychle ses tady zabydlela." Řekl Pan jedovatě a kleknul si ke mě. ,,O co ti jde?" Zeptala jsem se chladně. ,,Nelíbí se mi, že o tobě nic nevím." Odpověděl Pan, zvedla jsem obočí a řekla. ,,Mám pocit, že o mě víš všechno!" Pan se ušklíbl a zeptal se. ,,Jak jsi na to přišla?" Stoupla jsem si a řekla. ,,Stačilo poslouchat. To ty jsi pro mě Hooka poslal!" Řekla jsem polohlasem, Pan rozhodil rukama a štěkl. ,,Proč bych to dělal?" Otočila jsem se na něj a provokativně řekla. ,,To jsi zjistím." Pan se zamračil a řekl. ,,Jestli něco zkusíš, tak tě zabiju. Teď hned!" Tázavě jsem se na něj podívala a řekla. ,,Tak na co čekáš!" Pan se usmál, ale nic neřekl. Luskla jsem prsty a zmizela. Zjevila jsem se hluboko v lese. ,,Uvidíme, jak se ti bude líbit tohle!" Zašeptala jsem a vyčarovala svůj klon, který se přitiskl na kámen. Po celém ostrově jsem jich takhle ukryla asi deset. Sama jsem si vlezla do moře. Pomalu se smrákalo a Pan nikde. Vyšla jsem na pláž a pomalu se oblékala. Uslyšela jsem šustění listí a zavolala jsem. ,,Dal sis na čas!" Pan vyšel z pralesa za mnou na pláž. ,,Tak zjistila jsi něco?" Obořil se na mě, zamračila jsem se a řekla. ,,Nechtělo se mi. Jenom jsem chtěla vědět, co budeš dělat." Pan se zarazil, najednou jsem ucukla do boku. Jeden šíp mi proletěl kolem hrudi. ,,Tak takhle jsem přišla o klony?" Zeptala jsem se a jen se ušklíbla. ,,Peter Pan nikdy neprohrává!" Sykl naštvaně Pan, obešla jsem ho a do ucha mu zašeptala. ,,To se teprve uvidí!" Potom jsem zamířila do lesa. ,,Kam si myslíš, že jdeš?" Zavolal za mnou Pan. Zastavila jsem se a pomalu se otočila. ,,Za Felixem." Odpověděla jsem mu chladně, Pan se nadechl a řekl. ,,Budeš se ke mě takhle chovat pořád?" Ušklíbla jsem se a odpověděla. ,,To je složitá otázka můj drahý. Budeš se ty někdy chovat jinak. Je to jen na tobě." 

Pan zůstal stát a já se otočila zpět k lesu. ,,Jaký čaroděj tě učil?" Houknul za mnou znova Pan. ,,Ty to víš drahoušku." Zavolala jsem na něj zpět. Najednou Pan stál přede mnou. ,,Kdo to byl?" Sykl naštvaně, podívala jsem se mu do očí a zeptala se. ,,Když ti to řeknu, dáš už pokoj?" Pan kývl, přitáhla jsem ho blíž a do ucha mu zašeptala. ,,Tvůj syn!" Potom jsem mu zmizela přímo, před nosem. Stála jsem na kraji lesa a Pan řekl. ,,Asi jsem ji podcenil." Pousmála jsem se vrátila se do tábora za Felixem. ,,Katrin jsi v pohodě?" Zeptal se Felix starostlivě. ,,Jo jsem." Odpověděla jsem, sedla jsem si vedle něj a on se znovu zeptal. ,,Co ty a Pan?" Podívala jsem se na Felixe a řekla. ,,Přijde mi, že jsme si dost podobní..." Nestihla jsem to doříct. ,,Řekl bych, že jste stejní." Řekl Felix a trochu do mě strčil. ,,Musím ti něco říct. Chytni se mě!" Řekla jsem a podala Felixovi ruku. Zjevili jsme se na pláži. ,,Co mi chceš říct?" Ptal se Felix nechápavě. ,,Felixi, jsi jediný komu tady věřím. Pan se mě ptal, proč se k němu chovám tak chladně. Chci abys věděl proč. Kdysi jsem si zmrazila srdce. Nikdo mi ho nemůže vzít a nemůžu nic cítit, ale je tam pojistka." Felix se usmál a řekl. ,,Láska viď." Kývla jsem. ,,Nevím co ti na to mám říct. Sám jsem lásku nikdy necítil." Usmála jsem se a řekla. ,,Já vlastně taky ne." Oba jsme se začali smát. Náš smích přerušil až zvuk flétny. ,,Co to je?" Zeptala jsem se. ,,To je Pan, svolává ztracené chlapce. Musíme jít." Odpověděl mi Felix, vzal mě za ruku a běželi jsme pralesem. Zastavili jsme se až u ohně. ,,Slyšíš moji flétnu?" Zeptal se Pan posměšně. ,,Jo slyším ji. Ale ztracená holka nejsem a už vůbec ne tvoje!" Pan se jen ušklíbnul a řekl. ,,Jsi na mém ostrově, jsi moje!" Zvedla jsem obočí a moje oči se rozzářili. Pan s Felixem se na sebe usmáli. Zamračila jsem se a oči mi přestali zářit. Pan se zarazil, otočila jsem se na Felixe a syčela. ,,Věřila jsem ti! Ale vy si semnou jenom hrajete! Spletla jsem se v tobě Felixi!" Odstoupila jsem od něj a zmizela. 

,,Tohle bylo v plánu?" Zeptal se Felix, Pan se ušklíbnul a řekl. ,,Nebylo, ale nějak si s tím poradíme." Odpověděl mu Pan a Felix se zeptal. ,,Půjdeš za ní?" Pan se usmál a zmizel. Já jsem mezi tím seděla na pláži a dívala se daleko do moře. Škubnula jsem rukou a Pan za mnou ztuhnul. ,,Podcenil jsem tě. Omlouvám se." Vydechl Pan v rampouchu. ,,Od tebe jsem to čekala. Felix mě zklamal. Nech mě na pokoji!" Řekla jsem sklesle a Pan se zase mohl hýbat. ,,Teď bys neměla být sama." Řekl Pan soucitně, tázavě jsem se na něj podívala a řekla. ,,Byla jsem dlouho, zvykla jsem si." Pan si sednul vedle mě a vydechl. ,,Taky jsem byl docela dlouho sám." Nijak jsem na to nereagovala, jenom jsem zvedla hlavu k nebi a povzdechla si. ,,Možná o tobě vím všechno, ale nevyznám se v tobě. Kluci jsou jako otevřená kniha, ale ty jsi jiná." Prohodil Pan, pokrčila jsem rameny a moje oči se rozzářili. Pan se na mě s údivem podíval, zvedla jsem ruku k nebi a objevila se na něm mohutná záře. Osvítila celý ostrov. ,,Máš krásný hlas, slyšel jsem ho, když si byla na lodi." Řekl Pan s obdivem. ,,Zpěv mi pomáhá ventilovat všechno, co mě trápí." Řekla jsem sklesle. ,,Nenechám tě tady samotnou." Řekl Pan mile, mávl rukou a kolem mých ramen se objevila deka. Podívala jsem se na něj, lusknula jsem prsty a u nohou se nám objevil oheň. ,,Myslel jsem, že mě nemusíš?" Řekl Pan s úsměvem. ,,Nic si nenamlouvej. Jen se chci zahřát." Odpověděla jsem mu, mávla jsem rukou a záře na nebi začala hrát. ,,Od té doby co jsi tady, mě nepřestáváš udivovat." Řekl Pan zasněně. ,,Nevím jestli ti mám poděkovat." Řekla jsem s úsměvem. ,,Můžeš a nebo se můžeš vrátit do tábora a být tam s námi. Klukům chybíš a Felixe to mrzí." Řekl Pan úlisně. ,,Jestli je pravda, že ho to mrzí. Ať to napraví." Odpověděla jsem mu a setřela si slzu z tváře. Položila jsem se do písku a zavřela oči. Po chvilce jsem ucítila, jak mi Pan přejíždí po ruce, asi si myslel že už spím.

Pan, Katrin pořád podceňuje, jednou se mu to ale vymstí nebo spíš Felixovi. Katrin mu věřila a on si s ní jen hrál. Myslíte si, že to ještě má šanci napravit?