Slabina Petera Pana

Zahrajeme si...

Připojila jsem se k ostatním, ale pořád jsem cítila smutek. Pokaždé, co jsem se podívala na pařez na kterém sedával Felix. Každičká část tohohle ostrova byla plná vzpomínek na Felixe. Snažila jsem se neprojevit to, ale moc dobře jsem věděla že Pan to vidí. Když jsme se konečně rozešli do svých chat, tak jsem si mohla vydechnout. Využila jsem chvíle, kdy byl Pan ještě mezi chlapci a vypařila jsem se. Objevila jsem se na pláži v zátoce mořských panen. Stála jsem na mělčině a jen pozorovala vlny, jak se mi rozbíjejí o holeně. Oči jsem měla zalité slzami, nad dlaní se mi vytvořila ohnivá koule z modrého plamene. Zakřičela jsem, tak nahlas, jak jen to šlo a vystřelila jsem kouli do rudé záře. Rozplynula se po nebi vlna energie a záře zmizela. Začalo pršet, nikdy předtím jsem tady déšť nezažila. Potom jsem začala zoufale brečet. ,,Zlato?" Ozval se za mnou Pan. ,,Petere prosím, ať to přestane!" Řekla jsem a chytla se za hlavu. Stahoval mě hrozný pocit viny, smutku a vzteku. ,,Katrin, pojď ke mě." Řekl Pan a rozpřáhnul náruč. ,,Ne nemám to pod kontrolou! Měl by ses mě bát!" Pan se usmál a přemístil se přímo přede mě. Pevně mě objal a zašeptal. ,,Nevěřím, že bys mi byla schopná ublížila." Stála jsem na místě a Pan mě pevně svíral. ,,Petere, musíš mi vymazat Felixe z hlavy. Musím na něj zapomenout." Řekla jsem polohlasem, Pan se zamračil a sykl. ,,Nenechám tě zapomenout." Objala jsem Pana a ten zašeptal. ,,Pro mě je to taky těžký. Pořád jsem se s tím nesmířil, ale spolu to zvládneme." Pan se ode mě odtáhnul a pak mě políbil. Přemístil nás do naší chaty a řekl. ,,Půjdeme si lehnout, nemusíš se bát jsem tady." Převlékla jsem se a natáhla se do postele. Pan mávnutím ruky zapálil svíčky a natáhnul se vedle mě. Objal mě a celou noc nepustil. Ráno jsem se probudila, ale Pan byl pryč. ,,Kde zase je?" Zamručela jsem rozespale a protřela si oči. Sedla jsem si a najednou se mi na klíně objeli bílé růže, ty které byli u mé tůňky ve Začarovaném lese. ,,To si děláš legraci." Řekla jsem, usmála se a vzala růže do ruky. Přivoněla jsem si a Pan od dveří řekl. ,,Přesně takhle se mi líbíš nejvíc." Usmála jsem se a postavila růže do vázy. Pár dní, jsme strávili s Peterem a chlapci radovánkami, aby jsme aspoň trochu zapomněli na Felixe. Pan se o mě bál, abych zase nespadla do traumatu.

Po měsíci se Pan opět ráno vypařil a vrátil se až v poledne. ,,Kde jsi byl?" Zeptala jsem se, Pan se usmál a řekl. ,,Jen se mi stískalo po kamarádovi." Natáhl ruku a rozevřel dlaň, v dlani ležela Wendy. ,,Co s ní chceš dělat?" Zeptala jsem se zmateně. ,,Menší hru, navíc je lidem divné, že nestárne. Bude lepší když bude tady." Usmála jsem se a řekla. ,,Tohle je velmi krutá hra, ale líbí se mi." Pan zvedl obočí a řekl. ,,Čteš mi myšlenky že?" Kývla jsem a usmála se. Pan zmizel a já šla pro chlapce. Všichni si vzali luky, kuše a šípy. Všechny jsem nás přemístila na mýtinu, byli jsme neviditelní, ale Pan moc dobře věděl, že tam jsme s ním. Položil Wendy na zem a zvětšil ji. ,,Petere?" Vydechla Wendy a posadila se. ,,Taky tě zdravím, zahrajeme si takovou malou hru. Byť se mi líbilo, co vymyslela Katrin. Je s tím problém, ve světě bez kouzel si ve vězení moc nezahraješ. Zato tady, si můžeš hrát pořád." Vylétla jsem do vzduchu a Pan sykl. ,,Utíkej a neotáčej se." Wendy se postavila a řekla. ,,Klidně mě zabij!" Pan zvedl obočí a řekl. ,,Nechci tě zabít Wendy, chci si hrát. Byl jsem v podsvětí a mám tě pozdravovat." Wendy se zarazila a zeptala se. ,,Od koho?" Najednou jsem se objevila a klesla vedle Petera. ,,Od bratříčků." Řekla jsem a nad dlaní se mi převalovala trocha vody. ,,Jsou tam uvěznění a čekají na tebe, škoda že se tě nedočkají!" Řekla jsem a poslala vodu Wendy do hrudníku. ,,Běž!" Sykl Pan a zvednul ruku. Za námi se zjevili všichni chlapci se šípy. ,,Sakra!" Vydechla Wendy otočila se a rozběhla se pryč do lesa. ,,Uděláme to zajímavější." Řekla jsem a na dlani se mi objevil náramek z kuliček ze smaragdu. ,,K čemu to bude?" Zeptal se Pan, usmála jsem se a řekla. ,,Nemůže umřít cizí rukou. Tenhle náramek ji zabrání, aby se zabila sama." Pan se usmál a náramek na ruce zmizel v červeném dýmu. 

Slyšeli jsme kluky jásat a já s Panem, jsme měli konečně chvilku pro sebe. Pan mě chytil kolem pasu a pomalým krokem jsme šli k pláži. ,,Jak se cítíš?" Zeptal se mě Pan, položila jsem si hlavu na jeho rameno a řekla. ,,Jo mi dobře, co tobě?" Pan se zhluboka nedechl a řekl. ,,Je mi skvěle, mám všechno, co jsem kdy chtěl." Podíval se na mě a políbil mě. Stáli jsme na pláži a Pan najednou řekl. ,,Víš Kat v poslední době, jsme si moc neužili. Co kdyby jsme si zahráli?" Podívala jsem se na něj a zmizela jsem pryč. ,,Ale no tak!" Řekl Pan a rozhodil ruce. Slétla jsem k němu, vzhůru nohama a řekla. ,,Miluju tě." Políbila jsem ho a znovu zmizela. Objevila jsem se na mělčině, Pan se usmál a sundal si košili. Usmála jsem se a poslala proti Panovi vodní kouli. Pan se jí vyhnul, vzlétl do vzduchu, chytil mě a stáhnul mě pod vodu. Vynořila jsem se a začala kašlat. ,,Zbláznil jsi se?" Vykašlala jsem, Pan se smál a já se k němu přidala. Začali jsme po sobě bezstarostně cákat vodu a užívat si. Do tábora jsme se celý den nevrátili, celou dobu jsme byli na pláži a užívali si romantiky. Bohužel to byl jen jeden den, potom nás začali volat povinnosti strážců rovnováhy. Cestovali jsme po všech světech a udržovali svět v rovnováze. Nejvíc jsme si, ale užívali svět bez kouzel. Tam se Pan i já vyřádili nejvíc. Byli jsme ti, co tahají za nitky a ovlivňují životy. Když jsme měli volnou chvíli cestovali jsme časem a pozorovali své vzpomínky. Byla to šance, jak znovu vidět Felixe i Rufia. Nesměla jsem zasahovat, i když jsem hodně chtěla. Celkově jsme v Neverlandu moc nebyli a když, tak jen na chvíli. Vždy jsme se vyspali a klukům řekli o tom, co se kde děje. 

Pan vymyslel kreativní pomstu pro Wendy. A stráví krásný den s Kat, je to poslední z těch klidnějších dnů. Protože potom se nezastaví, musí být všude. 

Slibuji vám zajímavou zápletku do šesté série. Schválně si tipněte, co to bude?