Zlodějka mysli

Kapitola první

Někdy opravdu chci  umřít.Nechci zase ráno do školy. Do myšlenek ostatních. Nechci slyšet všechny myšlenky. Nechci číst  všechny myšlenky. Zvlášť když jsou o mně.

**

Vstanu, vyčistím si zuby a obleču se. Prostě taková normální ranní rutina. Vyjdu z mého pokojíčku na chodku a okamžitě vycítím že k nám někdo přišel. Cítím máminy myšlenky, cítím tátovy myšlenky, sestřiny myšlenky ale i myšlenky někoho jiného.  Okamžitě se mi vkradou do mé mysli. Baví se o mně. Nevím proč ale ani mě to nepřekvapuje. Ten někdo si myslí že jsem úplný blázen. Ale to mě taky nějak zvlášť nepřekvapuje. Hned mě rozbolí hlava. Tátovy myšlenky se jako vždy točí kolem hokeje a celkově sportu. Je to k zlosti. Já sport naprosto nesnáším a musím 80% svého času "myslet" na sport. Zaskočí mě ale máminy myšlenky. Ona se mě zastává. Už si ani nepamatuju kdy to naposledy bylo. Od té doby co se ze mě stala "Zlodějka mysli", se se mnou v postatě nikdo nebaví - ani moji vlastní rodiče. Už rok chodím po doktorech. Nic nezjistili. Je jednoduší, to co se mi děje, označit za nemoc. Ví o tom jenom naše rodina. A pár jiných lidí. Ale je mi divné, proč dole sedí někdo, komu se mamka svěřuje - opět. Sejdu dolů. Okamžitě dostanu chuť jít skočit z mostu. Sedí tam Ray. Můj neskutečně otravný bratranec. Proč  se máma svěřuje zrovna jemu? Ví jaký je. Co neví, to nepoví. A navíc udělá vše pro to abych měla ze života peklo. Hned poznám jeho myšlenky na to, jak mě tím bude vydírat. Místo pozdravu si dojdu pro snídani, pak vklouznu do bot a bez jediného slova odejdu.