Zlodějka mysli

Kapitola dvacátá devátá

Trénink jsem zvládla nad míru dobře. Peréz se pořádně divil. Když mě Kraz doprovodil do pokoje, už na mě čekal Arctur.

,,Callo, co si to zase provedla?" vyletí na mě jen co vkročím do dveří.

,,Co?" ptám se nechápavě.

,,Peréz si stěžoval Terebell. Jsi prý - cituji - "Neskutečně drzý spratek." Co jsi mu zase řekla?!"

,,Jenom jsem asi něco utrousila..." zkouším to zamluvit.

,,Co. Jsi. Mu. Řekla" zopakuje a za každým slovem udělá odmlku.

,,Možná jsem se zmínila, že smrdí" Arctur na mě nechápavě zírá. ,,A taky, že by asi potřeboval sprchu... A když řekl, ať mu to zopakuju, asi jsem odsekla, jestli je hluchej..."

,,Ty seš tak pitomá" neodpustí si.

,,Co prosím?" ohradím se dotčeně.

,,Jseš snad hluchá?" opakuje jízlivě.

,,Já...já nechtěla jsem..."

,,Ale chápeš, že Terebell je to úplně jedno?" chodí po místnosti a kleje si.

,,Hele a co je vůbec tahle vaše svatá Terebell zač? Nějaká královna...?"pohled Arctura mě umlčel. Teď jsem neměla právo se na cokoli ptát. Pořád je to můj dozorce. Který mě nebije. Který mi dává najíst. Asi bych mu měla být vděčná. Ale nedokážu to. Prostě ne. Kdyby totiž chtěl, nechal by mě odtud utýct. A to on neudělá. Protože je jeden z nich. Z mých myšlenek mě vytrhne bouchnutí dveří. Otočím hlavou a vidím mého dozorce, jak klečí. Terebell mu položí ruku na čelo a políbí se na ní. Pak se čarodějnice otočí na mě.

,,Ahoj čtyřicítko" řekne až moc přátelsky.

,,Ahoj...?" odpovídám zmateně.

,,Pojď za mnou" nakáže mi a otočí se k odchodu.

,,Ne" Arctur mě zpraží pohledem. Teď musím ukázat, jak moc poslušná jsem, pomyslím si znechuceně. ,,Musím se nejdříve zeptat svého dozorce" kouknu na Arctura. Asi zahlédl v mých očích znechucení, nicméně se rozhodl hrát se mnou.

,,Výborně Arcture" pochválí ho Terebel.

,,Pro tebe vše, má paní. A ty, čtyřicítko, můžeš jít" teď ho zpražím pohledem já. To mě s ní nechá odejít? Samotnou? Snažím se do toho pohledu dát tolik nenávisti, kolik jsem schopná v sobě vydolovat.A je jí vážně hodně. Arctur dělá, že si mého pohledu nevšiml. To mě naštve ještě víc. Jemně mu dloubnu do mysli. Otočí se na mě a výhružně kouká.

,,Nějaký pokrok ohledně jejích schopností? Nějaký nový objev?" ptá se ho čarodějnice.

,,Ne. Žádný pokrok" lže jí. Proč jí neřekne o tom, jak se umím zhmotnit v mysli? Proč jí to tají?

,,Dobře. Pojď už se mnou, čtyřicítko. Na něco tě potřebujeme"