Kapitola dvacátá

3.4K 264 18
                                    

Další týden jenom věnuji jenom tréninku. Už se umím dokonale dostat do mysli druhému a zneškodnit/zabít/ovládnout ho. S Shayem jsme zjistili, že když se nabourám do hlavy více lidem, je mi to nanic. Protože pak mě bolí hlava tak, že se sotva postavím. Taky už umím docela dobře bojovat "tělo na tělo". Začínám se učit i se zbraněmi. Teď sedím a odpočívám. Koukám na televizi a piju čaj. Najednou uslyším výstřel. Vyhrabu se na nohy a vezmu si bundu. Kde je ta Brin? Výstřely tu nejsou na denním pořádku. Když nepočítám to, že trénuji s Shayem. Vycházím ven na noční vzduch. Sháním mysli. Pár jich cítím. Každá z nich je k smrti vyděšená. Okamžitě mířím do úkrytu. Hledači, pomyslím si. Někdo mě chytne za ruku. Okamžitě se otáčím, připravená k boji, ale překvapeně zjišťuji, že je to Mia.

,,Hledači" šeptá vyděšeně. Potvrdila tak moje myšlenky.

,,Pojď" převeznu velení nad situací. Táhnu za sebou vyděšenou Miu. V tom uslyším další výstřel. Kulka prolítne těsne vedle mé hlavy. Překvapeně uskakuji. ,,Běž!" křiknu povel na Miu a rozeběhneme se ulicí. Zabočíme do postranní uličky a schováme se za popelnicema. ,,Umíš otevřít ten vchod?" ptám se Mii skoro neslyšně.

,,Ano" odpovídá vyděšená dívka. Už chce vylízt z úkrytu, když uslyšíme hlasy.

,,Serove" poznávám hlas Shaye.

,,Shayi. Bratříčku můj" pronese posměšně Serov. Bratříčku?

,,Neříkej mi tak" syčí Shay.

,,Ale ale. Na to že seš mladší si nějak vyskakuješ. Kde mám svoji milovanou sestřičku Brin?" ptá se naoko bratrsky.

,,Ani se jí nedotkneš" vrčí výhružně Shay. Já vstřebávám informace. Bratři. To slovo mi pořád hraje v hlavě.

,,Najděte je. Obě" štěkne Serov ke svým vojákům. ,,Kam ses sakra...?" slyším Serova. ,,Shayi, ty hajzle" zakleje Serov. Domyslím si, že se Shay zneviditelnil. Teď Serov nedává pozor. Naše jediná šance. Kývnu na Miu a ta se pomalu přesunuje ke zdi. Zatlačí na cihlu a před námi se objeví vchod.

,,Rychle" syknu ale vtom si nás Serov všimne.

,,Za ní!" zakřičí z plných plic. Na povel se ke mně rozeběhnou všichni vojáci.

,,Běž!" křičím na Miu a strkám ji na schody a zavírám vchod. Postavím se vojákům čelem. Všem najednou narazím do mysli. Všichni se okamžitě zhroutí na zem. Rozeběhnu se pryč. Kličkuji ulicemi. Za sebou slyším výstřeli ale neohlížím se. Prostě běžím. Najednou narazím do nějakého chlapa. Má modré oči a nakrátko ostříhané vlasy. Serov.

,,Ale ale. Co tady taková pěkná holka dělá sama?" pronese hlubokým hlasem. Jo, je to Serov. Do hajzlu. Vyrazím proti jeho mysli. Nic se nestane. ,,Broučku, snad by sis nemyslela, že bych za tebou šel bez ochranky?" ptá se sladce. Za nim se někdo vynoří. Jsem podivně prázdná. Utišovač.

,,Srabe" zasyčím mu do obličeje. Určitě nečeká to, že mu teď něco udělám. Moje noha vyletí a zasáhne ho do rozkroku. Bolestně zaskučí.

,,Ty svině" zachroptí. Furt nemám své schopnosti. Utišovač ale svému veliteli nepomáhá. To asi nemá v popisu práce. Na co by jim byl kdyby ho zabili. Nevšímám si. Jak dlouho mě může utišovat, když mu uteču? Rozbíhám se opět pryč. Z ničehonic ucítím ostrou bolest. Zasyčím, když pohlédnu na ránu v rameni. Postřelili mě. Ale běžím dál. Nazstavuji. Plíce mi hoří. V rameni mi tepe. Ale přesto běžím dál. Pobaveně si uvědomuji, že ani nemám jinou možnost. V tom záchvatu adrenalinu, si ani neuvědomuji, že se mi vrátila moc. Dobíhám na konec uličky ale cítím strašný počet myslí. Asi dvacet. Můj odhad je správný. Do uličky se vřítí dvacet vojáků, se Severovem v čele. ,,Tak konec hry" říká Shayův bratr. Už zase nemám své schopnosti.

,,Nikdy" zasyčím. ,,To se raději utopím" řeknu pevně.

,,Pro mě za mě, třeba skoč s padákem bez padáku." odpoví znuděně Serov. ,,Na ni" řekne vojákům. A jsem definitivně v prdeli. Bolest v rameni, je téměř nevydržitelná. Zatnu zuby. Pár vojáků vytáhne pistole. Ve chvíli, kdy na mě chtějí vystřelit, se skrčím. Zastřelí se navzájem. Okamžitě chňapnu po pistoli. Využiju momentu překvapení a prorazím si skrz vojáky cestu. Utíkám co mi síly stačí. ,,Vy neschopní, nepoužitelní...!" slyším ještě Serovovy nadávky na vojáky. S hrůzou si uvědomím, že se za mnou rozběhl on sám. Ještě přidám. Ale v tu chvíli si kulka prorazí cestu mým stehnem. Zaskučím bolestí a padám na zem.

,,Serove. Ty hajzle" chroptím vztekle. Přijde ke mně a píchne mi něco do ruky. Okamžitě usínám.

Zlodějka mysliKde žijí příběhy. Začni objevovat