Zlodějka mysli

Kapitola sedmdesátá první

,,Dneska večer počítej s tím tréninkem" řekne mi Arctur, jen co vyjdu ze sprchy. 

,,Pořád si mi neřekl proč" pokrčím nezaujatě rameny. 

,,Řekl jsem, že až si budu myslet, že je správný čas, dozvíš se to"

,,A proč mi to radši neřekneš hned?" mlasknu otráveně. 

,,Nechci" pokrčí rameny zase on. 

,,A já zase nechci trénovat" řeknu naoko lhostejně. Zasměje se a přejde ke mně. 

,,Problém je v tom, že ty mě poslouchat musíš, já tebe ne" 

,,Slovo 'musím' nemám ve svém slovníku" zakroutím očima. 

,,Nezahrávej si, kočičko" dá na to oslovení náležití důraz a pak se zasměje. Vyprsknu s ním. 

,,Víš, co jsem řekla o Derekovi, viď?" ukáže své zuby v širokém úsměvu. 

,,Ne, neměl jsem zrovna na sobě naslouchátko" vyplázne na mě jazyk. Velice dospěle mu to oplatím a jdu se obléknout. 

***

,,Zaútoč" Arctur pořád zůstává klidný. Za to já už mám nervy v pytli. 

,,Tobě se to řekne" podrážděně vyštěknu. ,,Pochopíš už konečně to, že ti nechci ublížit?"

,,A ty už konečně pochopíš to, že mi to nevadí? Ty mi totiž nedokážeš ublížit" odpoví arogantně. Zamračím se. 

,,Ty si nějak moc věříš" 

,,To není víra" ušklíbne se. To mě naštve. Vystartuji. Moje mysl se odpojí od těla a napojí se na Arctura. K mé smůle je připravený a zatne obranné valy dřív, než stačím dopadnout do jeho mysli. Naštvaně se vrátím zpátky. ,,Ti to říkám" zvedne koutky ve vítězném úsměvu. Napadne mě asi ta největší kravina. 

,,Arcture!" vykřiknu vyděšeně a ukážu za něj. On se pohotově otočí a já rychlostí blesku vyšlu svou mysl do éteru. Dostanu se mu do mysli dřív, než stačí zareagovat. Podívám se na vrstvy. Za tu jeho aroganci stlačím první tři a jdu dál. Snažím se podívat až do nitra. Čekám zase nějakou louku plnou máků, ale přichází jenom temnota. Čiré nic. Rozhodla jsem se téhle části mysli říkat ,,Bezpečná zóna". Dle mého je to místo, kde se člověk cítí bezpečně. Nějaká dobrá vzpomínka. Něco, kam se chodí uklidnit. Něco, na co se snaží myslet po noční můře. Chci jít dál, ale něco se mnou zase škubne a já se musím vrátit. Když stojím na vlastních nohách, podívám se na mého dozorce. Stojí sice na nohou, ale nevypadá zrovna dobře. Opatrně přejdu k němu. Drží se za hlavu a má pevně zavřené oči. Jemně s ním zatřesu. 

,,Dobrý...?" žádná odpověď. Najednou spadne na zem. Ještě, že jsme sem dali ty žíněnky, ale stejně to byla rána. ,,Arcture! Arcture!" začnu na něj vyděšeně křičet a třesu s ním. Když mu chci dát facku, zastaví mou ruku uprostřed pohybu. Drží ji pevně a u toho otevře oči. Rozesměje se na celé kolo. ,,Debile" snažím se mu vykroutit. Přitáhne si mě zpátky k sobě a já přistanu na jeho hrudi. 

,,Sis myslela jak nejsi chytrá viď?" zašeptá těsně u mého obličeje. 

,,Nachytal ses, tak tady na mě nic nehraj" zakroutím očima. 

,,Ty taky" pokrčí rameny. 

,,Pusť mě" snažím se vstát.

,,Co když řeknu ne?" 

,,Tak si to zopakujeme" ve vteřině mě pustí. 

,,I když jsem se z toho neskácel, musím uznat, že máš páru" pomalu vstává a mne si spánky. 

,,To máš za tu aroganci" založím si ruce na hrudi. Na to nic neřekne a pořád pomalu vstává. 

,,Proč je v té mysli takové nic?" zeptám se tiše. Strne uprostřed pohybu. 

,,Co když je mi takhle nejlíp?" zadívá se mi do očí. Nedokážu popsat tíhu toho pohledu. Musím odvrátit pohled. 

,,Je to tvoje mysl. Nic mi po tom není" otočím se a jdu ke dveřím. Také dál nic neříká a vede mě na chodbu. Panuje mezi námi tíživé ticho. ,,Kdybys viděl, jak ses tvářil, když jsem na tebe zakřičela" utrousím pobaveně ve snaze odlehčit situaci. 

,,Kdybys viděla, jak ses tvářila, když jsem spadnul" ukáže své dokonale bílé zuby v úsměvu. Oddechnu si, že je to za náma. 

,,Kdybys to nepřežil, co kdybych pak dostala Russela?" zatvářím se lhostejně. 

,,Nedělej, že ses o mě nebála" 

,,Samozřejmě, že bála!" 

,,No proto" sebejistě se usměje. 

,,Jak jsem říkala, co kdybych pak dostala Russela?" úsměv mu zmizí z tváře. Hned stojí u mě. 

,,Můžu to zařídit" potichounku a provokativně zašeptá. 

,,To bys neudělal" odpovím a snažím se znít sebejistě. 

,,To máš pravdu"  odtáhne se. 

,,No proto" zopakuji po něm.

,,S kým bych se pak asi tak hádal?" vybouchne smíchy. Bouchnu ho do ramene. 

,,Moc vtipný" potlačuju smích. Když pořád stojí a směje se, otočím ho ve směru cesty a strčím do něj. ,,Tak už jdi!" nakvašeně ho sunu vpřed. Po chvíli toho konečně nechá a odvede mě do pokoje. Zalehnu do postele a hned usnu. 

Děkuji moc za "polemizaci" v komentářích holky :D Hrozně mě to baví číst. :) Taky děkuju moc všem za podporu. Jste úžasní!