Zlodějka mysli

Kapitola dvacátá druhá

Celou noc nemůžu spát. Hlava mi třeští nedostatkem tekutin. To mě chtějí nechat umřít?! Víčka mám jako z olova, ale i tak je otvírám a kouknu na hodiny. Tři ráno. Výborně. Moje tělo je celé rozbolavělé, protože už něco přes deset hodin ležím ve stejné poloze. Zničehonic se dveře otevřou a do místnosti vejde ten vzteklý muž ze včerejška a s ním nějaká žena. Má černé vlasy a stejně tak černé i oči. Vypadá strašidelně.

,,Prosím" chroptím z posledních sil.

,,Nemůžeme ji nechat umřít Terebell" říká ten muž. Žena po něm vrhne navztekaný pohled a udeří ho pěstí do obličeje.

,,Jak si mě to nazval?!" šeptá tak, že z toho mám husí kůži.

,,Moc se omlouvám, má paní"

,,Pro jednou ti odpustím. Ale ještě jednou se to bude opakovat" šeptá zlověstně ,,A půjdeš do jámy"

,,Už se to nikdy opakovat nebude, má paní" odpovídá pevným hlasem muž. Ale v očích se mu na malilinkatou sekundu, mihl strach. Sice nevím, co je to jáma, ale je mi jasné, že nic pěkného.

,,A teď tý holce teda nechám něco donýst" podrážděně odpovídá. Přiblíží se ke zdi a zmáčkne nějaký čudlík. Okamžitě se objeví vyhublý chlapec. Má spoustu modřin a vypadá to, že už pořádnou dobu nedostal najíst.

,,Přejete si, má paní?" ptá se hned. Má paní sem, má paní tam. Co je to za čarodějnici?

,,Vodu a něco k jídlu" řekne, jako by to obtěžovalo ji a ne toho chlapce.

,,Zajisté" odpovídá chlapec a rychlým krokem odchází. Terebell se na mě podrážděně podívá.

,,Nechápu, proč ji Serov tak chce. Sice umí čist myšlenky, ale kdybychom ji zabili, také to ničemu neuškodí" mlaská nesouhlasně. Už nedokážu říct nic ani na svou obrannu. Jazyk mám ztěžklý. Celá se třesu. Za chvíli je tu znovu ten chlapec a podává mé paní  tác s vodou a jídlem.  ,,Že ti to trvalo!" řekne Terebell. Tady asi žádné děkuji či prosím neexistuje.

,,Děkuji" zaskřehotám na chlapce. Překvapeně se otočí. Trochu se na mě pousměje. A pak je pryč.

,,Krazi, dej to tý holce" řekne znechuceně. Kraz mi tác donese a položí na mě. Okamžitě vypiju celou sklenici. Koukám, že na tácu je ještě nějaký vývar a kus čerstvého chleba. Tázavě kouknu na Kraze. Rychle přikývne. Pustím se do vývaru. Je výborný. Překvapeně si uvědomuji, že se mi vrátily schopnosti, ale nehodlám se o tom zmiňovat.  Když dojím, Terebell opět zmáčkne tlačítko. Trvá asi třicet sekund než někdo přijde. Tentokrát nevejde chlapec, ale dívka. Vypadá ještě hůře než chlapec. Vypadá zbitě a vyhladověle. Má na sobě nějaké staré cáry oblečení. Terebell k ní dojde a hrozivě se na d ní vztyčí. ,,Kde si byla takovou dobu?!" ptá se Ter.

,,Moc...moc se omlouvám, má paní. Mám to přes celou budovu" koktá děvče.

,,Kdo je tvůj dozorce?!" štěkne ta čarodějnice. Oficiálně jsem ji překřtila na čarodějnici, kdyby něco.

,,Thuban" řekne vystrašeně.

,,Chceš snad, abych se mu o tomhle zmínila?!"

,,Ne, prosím ne, má paní" škemrá.

,,Ještě jednou" říká Terebell a vrazí jí facku. Roztrhne jí ret. Už to nevydržím. Vylétnu proti Terebellině mysli. Je úplně jiná, než mysl ostatních. Ona je snad taky nadřirozená? Je hrozně zvláštní. Narazím do ní velkkou silou. Čarodějnice nelidsky zaskučí. Asi jsem to trochu přehnala. ,,DO JÁMY S NÍ!" křičí jako na lesy. Dívka mezitím utekla. No... Tak z tohohle asi živá nevyváznu.