Zlodějka mysli

Kapitola osmdesátá

Když se vzbudím, nikdo v pokoji není. Pomalu vylezu z postele a převlíknu se. Vždy, když se probudím v posteli, nic si nepamatuji a hrozně mě bolí hlava. Dneska je tomu naopak a je to celkem příjemná změna. Netuším, kde je Arctur. Docela bych s ním chtěla mluvit. Když procházím kolem dveří, mám pocit, že ho slyším na chodbě. Co nejpotišeji dveře otevřu. Je mi jasné, že jestli mě tu někdo najde, je po mně. Opatrně našlapuji a jdu za hlasy. Nejsou daleko. 

,,..Dobře... Měli bysme říct..." slyším úryvky. Poznávám Derekův hlas. 

,,Já nevím, jestli je to dobrý nápad" slyším zřetelně Arctura. Zase se s ním baví? Jsem u nich už dost blízko, takže si sednu na studený beton a napětím skoro nedýchám. 

,,Stejně se to jednou dozví" oponuje mu. 

,,Jednou není teď" řekne můj dozorce a já ani nevím, co mě to popadne. Vstanu a nadechnu se. Pak vkročím za roh. Derek mě spatří jako první. Zorničky se mu rozšíří zděšením. 

,,Jednou nastalo teď" zřetelně pronesu a zkřížím si ruce na prsou. Arctur se polekaně otočí. 

,,Callo, co tady..."

,,Děláš" doplním ho. ,,Tak ven s tím" probodávám ho pohledem. 

,,No..."

,,Dělej!" vyštěknu podrážděně. 

,,Derek je taky můj svěřenec" mám pocit, že se neudržím na nohou. Nechci se o Arctura s nikým dělit. Napadne mě okamžitě. Vůbec nevím, kde se ve mně tolik sobeckosti vzalo. 

,,Jak...proč...?" nemám slov. 

,,Promluvíme si o tom v pokoji" jde ke mně pomalu. Jenom slabě kývnu hlavou. Když mi položí ruku na záda, odstrčím ho. Derek drží s Arcturem krok a jdou v těsném závěsu za mnou. Nechala jsem pootevřeno, takže vstoupím do našeho pokoje a stoupnu si naproti těm dvoum. ,,Callo, poslouchej mě..."

,,Ne" odpálkuju ho. ,,Chci to slyšet tady od Dereka" kývnu hlavou směrem k němu. ,,Ty to vždycky nějak okecáš" 

,,Ale tohle ti musím vysvětlit já" prosí očima. A mně přeteče pohár trpělivosti. 

,,Proč pro mě tenkrát přišel?! A pak se tu zničehonic objeví a chová se, jako by mu to tady celý patřilo... Nerozumím tomu!" ječím na ně hystericky. Oba se tváří jako štěně po výprasku. Když nikdo z nich nic neříká, snažím se zklidnit. ,,Je mi jedno kdo, hlavně už někdo mluvte!" 

,,Můžu mít jednu otázku?" zeptá se mě můj dozorce. 

,,Můžeš, akorát nevím, jestli dostaneš odpověď" 

,,Tenkrát, jak jsem tě našel plakat v tělocvičně... Tys už nás jednou slyšela, že jo?"  

,,Jo" 

,,Víš, tvůj problém je v tom, že ty prostě musíš všude být a všechno vědět" 

,,Takže je to nakonec moje vina?!" nevěřícně na něj zírám. 

,,To jsem neřekl" oponuje mi. Otočím se k Derekovi. ,,Proč furt mlčíš? Docela mě tím vytáčíš" 

,,Nemám k tomu co říct, kočičko. Zbytečně hysterčíš" pokrčí rameny. 

,,Být tebou, tak bych si dávala pozor, aby kočička nešla vlkovi po krku!" pěním. Zasměje se. 

,,Fakt tě žeru, věříš mi to?" rozpřáhnu se s tím, že mu jednu vrazím, ale Arctur mě zastaví. 

,,Mohli byste laskavě přestat?" drží mi ruce a stojí mezi námi. Převyšuje Dereka o dobrých deset centimetrů, takže slouží jako taková stěna. Zhluboka se nadechnu a zakývu hlavou. Odstoupím o krok dál.