Zlodějka mysli

Kapitola čtyřicátá třetí

Celou noc jsem nespala. Za prvé protože jsem přespaná, ale spíš jsem i chtěla být vzhůru. Celou noc jsem totiž rozmýšlela co dál. Teď jsem si totiž u Terebell zrovna nešplhla, takže nepředpokládám, že by mi tu chtěla zrovna pomáhat. Na druhou stranu, kdybych chvíli poslouchala asi by mi to něco vyneslo. Kdyby mi čarodějnice uvěřila, že chci být s nimi, asi by se mi svěřila s různými věcmi. A to by nespočetně zvýšilo moji šanci na útěk. Jenže se obávám, že to nedokážu. Ale čeho dosáhnu tím, že nebudu poslouchat? Přesně tak. Ničeho. To tady v tý kopce budu nadosmrti. A já se odtud musím dostat. Hlavně odtud musím dostat Miu. A taky Rena. A zkusím s sebou vzít co nejvíce zajatců. Prostě to musím zkusit. Už kvůli nim. Budu muset poprosit o pomoc Arctura. Hold bude muset moje důstojnost na chvíli stranou. Tohle je válka a já nehodlám prohrát.

***

Ráno zkouším vstát jako nový člověk. Jsem odhodlaná poslouchat na slovo. Sedím vzorně na posteli a čekám na svého dozorce. Arctur vejde do místnosti okolo desáté.

,,Ahoj Callo" pozdraví mě. Jsem trochu vyvedená z míry, protože nevím co mu mám odpovědět.

,,Jsem čtyřicítka" odpovím prostě. Arctur se na mě nejistě podívá.

,,Cože?"

,,XX-40" zopakuji Terebell slova, která mi řekla na uvítanou.

,,Zbláznila ses?" usměje se. Už chci odseknout něco sarkastického, ale udržím se.

,,Proč bych měla?" zeptám se se vší úctou. Ani nevíte, kolik práce mi to dalo. Najednou se Arcturovi objeví v očích strach. Přiběhne ke mě a zatřese mnou.

,,Callo? Callo!" třese se mnou.

,,Co to děláš?!" zvýším na něj hlas a uhodím ho do ramene. ,,Si se úplně zbláznil? Ti definitivně hráblo nebo co?!" zvednu se z postele. Úplně zapomenu na svojí masku. Viditelně si oddychl.

,,Ty máš teda páru" tře si poraněné rameno.

,,Alespoň na něco ten Peréz je" zamumlám si pro sebe, ale zdá se, že to slyšel taky.

,,Můžu se tě prosímtě zeptat co si to tady dělala?" zeptá se už úplně vážně.

,,To bych se měla spíš já zeptat tebe" odpovím mu a vyhnu se tím odpovědi. Vím, jak moc nesnáší, když mu tohle dělám.

,,Dělej, Callo" řekne nekompromisně.

,,Někde jinde" pohodím ramenem. Kývne na mě a otevře dveře. Vydám se za ním. Dojdeme až do našeho apartmá a na nikoho jsme nenarazili. Což mi teda vůbec nevadilo.

,,Mluv" řekne mi Arctur jen co zavře dveře. Chvíli se rozmýšlím, co mu odpovím. Věřím mu natolik abych mu řekla pravdu? Nebo si mám něco vymyslet? ,,Dělej" vyštěkne.

,,Potřebuji tvoji pomoc" řeknu rychle.

,,Slyšel jsem dobře?" zeptá se nejistě. Docela mě to namíchne.

,,Jo" propaluji ho pohledem.

,,Tak povídej" řekne mi a já spustím. Řeknu mu vše o svých nápadech. Pro jistotu vynechám pár detailů. Třeba že s sebou chci vzít Miu a Rena. Nebo třeba že chci osvobodit všechny zajatce. A taky že bych nějak chtěla něco udělat Terebell, Russelovi, Serovovi a Tubanovi. A že bych chtěla nechat tuhle kopku shořet na popel. Prostě takové malé nepoctatné detaily. Arctur si to chvíli srovnává v hlavě. ,,A k čemu mě potřebuješ?"

,,No... jestli bys třeba řekl, že se zlepšuji a tak. Prostě abys mě zvedl v očích Terebell. A já samozřejmě před ní poslechnu na slovo"

,,Přísaháš? Callo, když ti v tomhle pomůžu, tak jestli se to někdo dozví, je to pro mě ortel smrti."

,,Myslíš, že pro mě ne? Myslíš, že mě by za to nezabili? Arcture je to pro mě stejně nebezpečné jako pro tebe." oddechuji prudce. ,,Přísahám" dodám po chvíli pevně.

,,Dobře" odvětí po chvíli. Rozeběhnu se k němu a obejmu ho. Zase má na sobě tolik oblečení, že mu je vidět akorát obličej. Ale tentokrát se ho na to neptám. Nebudu ho provokovat. ,,Jsem rovnou mohl jít za Terebell a poprosit o smrt" pronese sarkasticky. Se smíchem ho opět obejmu. Jsem vážně štastná. Jsem ráda, že budu mít někoho po boku. Že na to nebudu sama.

,,A proč si se mnou tak třásl?" zeptám se ho. Nechápavě pozvedne obočí. ,,Na ošetřovně" objasním.

,,Jo tak... No, ehm..." chvíli přemýšlí. Pak si prudce oddechne. ,,Terebell vymyslela nové kouzlo" vymáčkne se. ,,Ovládá mysl a zkouší to na nadpřirozených. Hlavně to má občas vedlejší účinky. Třeba ztracení své vlastní paměti. Dělá si z nich nemyslící roboty. A když si tam mlela ty kraviny, lekl jsem se, že to zkusila i na tebe" poleje mě studený pot.

,,A nevíš na kom všem to zkoušela?"

,,Říkala zatím něco o pár lidech"

,,A nebyl mezi nimi náhodou Ren?" naléhavě se kouknu na mého dozorce. Odpovědí je mi opět nechápavé nadzvednutí obočí. ,,Dvacítka" řeknu a vydoluji v sobě všechnu opovrživost a dám jí do mého pohledu.

,,Callo..."

,,MLUV!" zaječím hystericky.

,,Jo!" odpoví mi se zvýšeným hlasem on.