Zlodějka mysli

Sedmnáct

Řekla jsem Arcturovi, že potřebuji mluvit s Renem. Na otázku, kvůli čemu, jsem mu neodpověděla. 

Vzhledem k tomu, že jeho dozorce je můj bratranec, neměl by s tím být problém. Bohužel, Arctur nemá Claye z nějakého důvodu vůbec v lásce. 

,,Prosím!" škemrám. 

,,Co s ním potřebuješ probrat tak důležitého?" 

,,To se tě netýká." řeknu a snažím se znít klidně. 

Samotné mi nahání hrůzu to, co se chytám udělat. 

,,Pokud to mám podstoupit, chci to vědět." umane si. 

Pohlédnu do jeho očí. ,,Arcture, nechci to s tebou rozebírat. Rozumíš?" 

Povzdechne si. Pravděpodobně si vzpomněl na naši předchozí konverzaci, takže povolí. ,,Dobře." 

,,Tak dovedeš mě tam?" 

,,Ne." záporně kývne hlavou. 

,,Cože?" rozhořčeně vyhrknu.

,,Přivedu ho sem." objasní mi to. ,,Za žádnou cenu nebudeš u nich." 

Chci něco namítnout, ale raději si to nechám pro sebe. Alespoň něco. 

,,Při tom rozhovoru tady ale nebudeš." upozorním ho ještě. 

,,Bu..."

,,Nebudeš." skočím mu do řeči. ,,Je to moc... osobní." 

Na chvíli se odmlčí a je vidět, že přemýšlí. ,,A Derek by tu mohl být?"

,,V žádném případě." řeknu až moc rychle. Nahlas vydechnu. ,,Arcture, Ren mi neublíží. A navíc." postrčím mu mysl. Nechápavě na mě pohlédne.  ,,Já se o sebe umím postarat sama."

,,Já vím, ale..." 

,,Žádné ale. Prostě pro něj dojdi, prosím." 

Zasmušile na mě pohlédne, ale udělá, co mu říkám.

Když za sebou zavře dveře, protřepu si ruce. Klepou se takovým způsobem, že to vypadá, jako kdybych měla zimnici. 

Zhluboka dýchám a snažím se být klidná. 

Nechci Rena ztratit. Ale nemůžu mu lhát. 

A hlavně nemůžu lhát sobě. 

Nic jsem si nepřipravila, takže to bude naprosto spontánní řeč. Doufám, že to vezme v dobrém. 

Když se otevřou dveře, začnou se mi klepat i nohy. 

Dovnitř vejde Ren s Arcturem za zády. 

,,Callo." usměje se na mě a rozevře náruč. 

Já však stojím a hypnotizuji Arctura za ním. 

Ren se na něj taky otočí. 

Můj dozorce jen zvedne ruce nad hlavu a dveře za sebou zaklapne. 

Ren ke mně rychle přijde, ale já ucouvnu. 

Zmateně nadzvedne obočí. ,,Callo, co se děje?" 

Ruce si dám za záda a nadechnu se. ,,Slib mi, že ať se stane cokoliv, budeš stát na mé straně." 

Následuje další nechápavý pohled. ,,Samozřejmě." 

,,Slib mi to." trvám na svém. 

,,Slibuju." odpřisáhne mi to. 

Opět udělá krok vpřed a já vzad.