Zlodějka mysli

Epilog

Probudím se do sluncem zalitého pokoje. Víčka mám těžká, moje vnitřní hodiny se pořád ještě nepřeorientovaly na místní čas. 

S dlouhým povzdechnutím nasaji do plic zámořský vzduch, který se tak liší od toho, na který jsem byla celý život zvyklá. Je prosycený solí, stále si na ten zvláštní zápach nemůžu zvyknout. Není to stížnost, pouze poznatek. 

Pomalu zamrkám a promnu si oči. Podívám se po Derekovi, ale nikde ho nezahlédnu. Pravděpodobně dělá ranní obchůzky. A mě zase nevzal s sebou, abych se mohla vyspat. 

Vyhrabu se z postele a bděle vyskočím na nohy. Slunce už mi je stihlo opálit, konečně získává má pokožka nějakou barvu. Spokojeně se nad tím nahnědlým odstínem pousměju. 

Začnu hledat oblečení, do kterého bych se mohla převléknout. Ta pokojnost tak normálního úkonu mi způsobí na rtech další úsměv. Poslední dny si tyhle věci užívám plnými doušky. Vstát, nasnídat se, vyčistit si zuby. Vážím si každé vteřiny, kterou takto můžu strávit. Normálně. 

V našem dočasném pokoji v paláci se ale pořád neorientuji. Nicholleta mi sice všechno ukázala, kde co a koho najdu, já se tu však ztrácím, nehledě na to, kolikrát mi to už říkala. Nabídla mi tedy pomoc služebnictva, kterou jsem samozřejmě odmítla. Možná kvůli své hrdosti, ale z větší části protože mě znervózňují. Vím, že mají za úkol mi to tady ulehčit, ale místo toho mám pocit, že to spíš stěžují. Kdykoliv přijde nějaký sluha s miskou polévky či skleničkou s vodou, okamžitě se mi před očima vybaví malý Stuart na základně v otrhaném oblečení a bídném stavu. Nemůžu se nechat takhle obskakovat z jednoho prostého důvodu. Hodně věcí mi pořád připomíná základnu. 

Konečně vylovím z šuplíku tričko s krátkým rukávem a kraťasy. Vítězoslavně si svůj úlovek donesu zpět k posteli a rychle se obléknu. Pyžamo složím pod polštář tak, aby nebylo vidět. 

Těsně předtím, než chytnu dveře za kliku, pohled mi sjede do zrcadla vedle mě. Když jsme sem přišli poprvé, zrcadla se táhla po celé stěně místnosti. Poprosila jsem Nicholletu, jestli by je nemohla dát pryč. Za ty měsíce na základně jsem se vůbec neviděla a zjistila jsem, že potřebuju víc času na to zajet zpět do starých kolejí. Nebylo to však jenom o tom. Vidět samu sebe jen posilovalo moji bolest ze ztráty Arctura. Kdykoliv jsem zahlédla svůj obličej, vybavil se mi ten jeho. Ta podoba mě těší i děsí zároveň.

Zastavím se na zrcadle pouze na vteřinu, než pohled zase odvrátím. I tak jsem viděla až až. 

Otevřu tak prudce, že Spencer na chodbě polekaně uskočí. ,,Co ti ty dveře udělaly?" Zamumlá s rukou na srdci. 

,,Ty už zase hlídkuješ?" Povytáhnu obočí a kouknu se na hodiny, které visí nad ním. ,,Je sedm ráno." 

,,Ne," očima si mě prohlédne od hlavy až k patě. Tohle dělá od naší proměny pořád. Jakoby se pokaždé potřeboval ujistit, že jsem opravdu v pořádku. ,,Ale nemůžu už spát. Dneska je velkej den."

,,To je," potvrdím mu to a ramenem se opřu o futra. ,,Předpokládám, že naše královna už taky nespí." 

,,Zatím pouze princezna," ozve se napravo ode mě, jak se Nicholleta vynoří z postranní chodby. Vypadá stejně půvabně jako vždy. Blonďaté až bílé vlasy má svázané v decentním drdolu, i bez make-upu vypadá upraveně a krásně. Kobaltově modré oči se na nás usmívají. 

Přejde ke Spencerovi a vtiskne mu letmý polibek na ústa. Potom ho obejme rukama kolem těla a on ji k sobě láskyplně přitiskne. Přitom ji sjede stejným pohledem jako před chvílí mě.