Zlodějka mysli

Kapitola šedesátá druhá

Rozeběhnu se k ní a obejmu ji. Miska s polévkou zazvoní o zem, ale mě to vůbec nezajímá. Pevně ji držím a nepouštím. Mia kupodivu spolupracuje. Pomalu se od ní odtahuji. Stojíme naproti sobě a skenujeme se pohledem. Vypadá lépe, než jsem čekala. Má na sobě čisté oblečení a žádné modřiny. Vypadá lépe než já. Vlasy stažené do culíku a bledá pleť. Vypadá stejně jako ve vesnici. 

,,Vypadáš... dobře" vydechnu udiveně. Zahihňá se. 

,,No děkuju. Teď už vím, že normálně vypadám zle" na tváři jí hraje pobavený úsměv. Jsem více vykolejená, než kdyby byla na dně. Takovou Miu neznám. 

,,U koho jsi?" pořád zírám. 

,,U Nely" culí se. Teď už nerozumím vůbec ničemu.

,,Jak to?" zavrtím hlavou. 

,,Nevím" pokrčí rameny. ,,Někdo se za mě asi přimluvil, takže si mě vzala k sobě. Měla jsem být u Thubana" při té představě se obě otřeseme. Otočím se k Arcturovi. Někdo se za ní přimluvil. A já vím kdo. Také se usměje. Prudce vydechnu a pohled stočím zpět k Mie. 

,,No a jaká je? Nebo jak se máš" chytnu ji za ruce. 

,,Je úžasná. I když by neměla, občas se mnou trénuje mé schopnosti. Nikoho lepšího jsem si přát nemohla" sdílím s ní její štěstí. Nevím, jak se Arcturovi jednou odvděčím. 

,,To je super" povzbudivě se usmívám. 

,,Budu muset jít" stiskne mi ruce a pustí mě. Otočí se, ale já ji zatáhnu zpět. 

,,Dávej na sebe pozor" starostlivě si ji měřím pohledem. 

,,Víš, že ano" řekne a odejde. Zavřu za ní dveře a otočím se k mému dozorci. Rychle přejdu místnost a stoupnu si naproti němu. Koukám mu do očí. 

,,Děkuju moc" zašeptám vděčně. Pohladí mě po tváři. Při tomto doteku se zachvěji. 

,,Nemáš za co" usměje se. ,,Já rád nasazuju svůj život za cizí holku" zasměju se a odstoupím od něj. 

,,Já nevím, jak ti to všechno jednou vrátím" pokrčím rameny a sklopím pohled. 

,,Ty mi nic nedlužíš, jasné?" zvednu k němu zpět hlavu. Nevím, co mu na to mám odpovědět. Vím, že mu dlužná jsem, ale hádat se s ním nemá smysl. 

,,Jasné" zalžu a uhnu pohledem. 

***

Dneska mě čeká po delší době trénink. S novým trenérem. Protože ten předchozí se mě bojí. Doufám, že to nebude ještě větší sadista než Peréz. Jestli jo, tak se půjdu rovnou zabít. Radši sama, než se k tomu rozhoupou ostatní ze skupiny. Musím být poslušná. Už si nemůžu dovolit neposlouchat. Psychicky se na to připravuji. Žádné narážky, žádné blbé řeči a žádné používání schopností bez dovolení. Uposlechnout každý příkaz, opakuji si slova mého dozorce. Znuděně si povzdechnu. To bude nuda. Za chvíli bude jedna. Už by pro mě měl přijít každou chvíli. V tu chvíli vejde do dveří. Já o vlku... 

,,Pojď, Callo"  vstanu s jdu za ním. Když mě vede bludištěm chodeb, tak mi ještě připomíná, jak se mám chovat. ,,Rozumíš tomu?" 

,,Arcture, ano, rozumím. Mám ti to říct ještě pětkrát?" podrážděně vyštěknu. 

,,Klidně můžeš" pokrčí nezaujatě rameny a ani se na mě nepodívá. Naštvaně mu šlápnu na patu. Prudce se otočí.

,,Promiň, moje chyba" sladce se usměju. Zavrtí nad tím hlavu a já se ušklíbnu. Stojíme u dveří do tělocvičny. Bože, jak já to tu nenávidím. Můj dozorce mi otevře dveře a já vstupuji do tělocvičny. Ten, koho tam vidím, mi vyžene všechen vzduch z plic.