Zlodějka mysli

Dvanáct

,,Cal!" vykřine jemný dětský hlas.

,,Stuarte!" zakřičím.

,,Ale copak, spící panna se nám probrala?" ozve se ten slizák.

,,Okamžitě ho nech! Hned ho pusť!" nepříčetně ječím.

,,Cal, pomoc!"

Jeho skučení mi trhá srdce.

Prosím. Zoufale si pomyslím.

,,Ano, ano!" křičím z plných plic.

,,Ano, co?"

Je vidět, jak se v tom vyžívá.

Jaká zrůda může mučit děti?

,,Budu poslouchat! Hlavně ho pusťte!"

Je to jako zlý sen. 

On mučí malé nevinné dítě. Jak může tak bezcitně přihlížet takové ohavnosti? 

,,Nevím, zda jsem správně slyšel. Cože si říkala?" 

Přede jako kočka. Je vidět, jak strašně se mu líbí mé utrpení. 

,,Ty hajzle!" zakřičím mu v odpověď. 

,,Myslím, že to nebyl dobrý tah." 

Prásknutí biče mi zasviští v uších. 

Ztrápeně zavřu oči. 

To, jak Stuart vykřikne, je hrozné. 

,,Zastav to, Cal!" křičí z plných plic. 

,,Udělám co chceš!" zaječím bezmocně. 

,,Co chci?" zvědavě se zeptá a pláč na chvíli ustane. 

,,Ano." vydechnu poraženě.

,,Kromě toho, že budeš poslouchat, bych si přál ještě něco." 

,,No?" 

Děsím se odpovědi. 

Chvíle ticha mě znervózňuje. Co by si tak mohl přát. 

Jedna věc mě napadne, ale rychle se to snažím zahnat. 

,,Jednou týdně trénink. O samotě." 

Musím se držet, abych zoufale nezaskučela. 

Bojím se ho. Mám z něj strach a cítím k němu odpor. 

Ale kdo ví, kam by byl schopný zajít, aby mě donutil k poslušnosti? 

,,Dobře." ta slova bolí. 

Kdybych dostala pěstí, byla bych méně zničená. 

,,Výborně." pochvaluje si. 

Spustí výtah a já do něj úplně zničeně nastoupím. 

Jediné, co mě donutí zvednou hlavu je touha zachránit Stuarta. 

Cesta nahoru mi připadá téměř nekonečná. 

Svištění vzduchu připomíná svištění biče a to je mi více než nepříjemné. 

Semknu rty do úzké linky a snažím se to nějak přetrpět. 

Čím blíže jsem světlu, tím více mě pálí oči. Po tolika dnech ve tmě se tomu ale nemůžu divit. 

Když jsem nahoře, pohlédnu tomu monstru převlečenému za člověka do očí. 

Snažím se, aby můj pohled byl nebojácný, avšak pokorný. 

Namířím svůj pohled za něj.