Zlodějka mysli

Kapitola padesátá druhá

,,Kdo je Nela?" první otázka, co ze mě vylítla. První, na co jsem se zeptala. Je to zvláštní. Zrovna jsem zjistila, že jsem nejsilnější osoba na základně a já místo stovky jiných otázek, které bych měla položit, se zeptám zrovna na tuhle. Arctur to asi taky nepochopil, protože si mě přeměří nechápavým pohledem.

,,Nela je paranormální, jedna z dozorkyň, má kamarádka" odpoví a pořád se na mě nejistě kouká. ,,A na něco jinýho se zeptat nechceš?" složím si hlavu do dlaní. Já vlastně ani nevím. Nevím, jestli chci něco vědět. Nevím. Bojím se odpovědi. Moc se bojím.

,,Co to pro mě znamená?" vydechnu nakonec tiše. Vůbec nechápu, kde se ve mě ta zbabělost bere. Vždy jsem byla nebojácná, všemu se postavila. A když už jsem se bála, bylo to něco zásadního. A teď se tady klepu nad nějakou odpovědí. Vzchop se, Callo. Než stačí něco říct, zopakuji svoji otázku, tentokrát zřetelně. ,,Co to pro mě znamená?"

,,Přesně nevím" připustí. ,,Ale vím, že Terebell něco chystá. Jestli v tvůj prospěch netuším. Bude mít proslov. Ale tam asi nic zásadního nezdělí. Traduje se mezi dozorci, že tě chce díky tvým schopnostem jako další dozorkyni." zmateně na něj zamrkám.

,,Co prosím?" první pocit, který mám, je odpor. Odpor být další nemyslící zrůda. Ale pak se podívám na mého dozorce. Takový on není. On se změnil v mého přítele.  A kdybych takhle dokázala někomu pomoct, jako on pomohl mě? A navíc je to neskutečná šance na útěk.

,,Není to jistý..." podívám se za něj na hodiny. Za pět jedna. Chytím ho za ruku.

,,Musíme jít" ukážu na hodiny. Pokýve hlavou na souhlas a vyrazíme. Pomalu se orientuji v chodbách. Levá, pravá, pravá, levá, pravá  a jsme v sále. Tentokrát jdeme těsně na čas. Poznávám známé tváře nenáviděných dozorců. A taky Terebell, která opět stojí na jevišti, ale tentokrát bez Serova. Čarodějnice čeká, až se všichni utiší.

,,Dobrý den" rozřízne klid její silný hlas. Ona nás pozdravila? Wow. Volejte psychiatra. ,,Všichni jsme se tu sešli, abych vám něco řekla ohledně testovaných." po zádech mi přeběhne mráz. ,,Nutno podotknout, že více jak polovina nepřirozených je schopná. Tak dobrý výsledek jsem skutečně nečekala" ruka se mi sama zatne v pěst. Arctur mi rty naznačí ,,Klid". Opět ruku spustím. ,,Šedesát jedna procent prošla. Někteří s lepším výsledkem" vyhledá mě pohledem. Spoustu lidí se na mě otočí. ,,Někteří s horším" její pohled směřuje k nějaké dívce. Je u Thubana. Kolik lidí od něj asi prošlo? ,,Pár nepřirozených získá dozorce přiměřené jejich schopnostem. Jinými slovy, nastane takové malé stěhování" polije mě studený pot. Já nechci od Arctura. Nechci. ,,Dotyční se to hned dozví od jejich dosavadních dozorců a ještě dnes budou u nových dozorců." zakončí to a odchází z podia. Všimnu si, že jde k nám. Nejradši bych se Arctura chytla za ruku. ,,Á, čtyřicítka" Terebell ukáže své piraní zuby. ,,Za tebou příjdu jindy, teď bych potřebovala Arctura"

,,Ano má p..." Arctur mě v půlce odpovědi zastaví.

,,Klidně mi to řekni tady" můj dozorce kývne hlavou na znamení, že má mluvit.

,,Před ní?" ušklíbne se.

,,Ano" odpoví Arctur sebejistě. Čarodějnice si mě měří pochybovačným pohledem.

,,No tak dobře" neochotně souhlasí. ,,Arcture, potřebovala bych k tobě někoho přeřadit"

,,Koho?" teď se zrovna ochotně netváří zase on.

,,Dvacítku" Ren. Ren, Ren, Ren, Ren. To by bylo... Já nevím, jak to mám popsat. Naprosto úžasné. Byli bysme spolu. Mohla bych na něj dávat pozor. Měli bysme společné tréninky. Z mých pozitivních myšlenek mě vyruší Arcturova odpověď.

,,Ne"