Zlodějka mysli

Kapitola šedesátá osmá

Od návštěvy mého bratrance uběhl týden. Arctur se mnou o Clayovi už nediskutuje. Kdykoli tohle téma nakousne, hned ho umlčím. Nemá pravdu. Já znám Claye odjakživa. A tohle by on neudělal. Jo, to kdyby mluvil o Rayovi... Ray nám na týden zrušil tréninky a neuvedl důvod. Abych byla upřímná, ani mě ten důvod nezajímá. Hlavně, že je pryč. Ren se mnou z nějakého mně neznámého důvodu nemluví. Je protivný a celý nevrlý. Od toho polibku jsme spolu nebyli sami. Vůbec nevím, jestli to bylo správné. Vím jenom, že ho mám ráda víc než ostatní. Nechci s ním být, když je to mezi námi takhle napjaté. A tak od něj v podstatě utíkám. Hodně jsem se skamarádila s Tiff a dost si rozumíme. Máme hodně podobné schopnosti. Obě pracujeme s myslí člověka. Ale nejvíce času se mnou tráví Seb. Obědváme spolu, večeříme spolu a dost času s ním trávím v tělocvičně. Je vážně moc fajn. Tenhle týden je kupodivu docela klidný. Takový... stereotypní. Nasnídám se, pak dělám něco svého, což v tuto chvíli znamená, že buď o něčem diskutuji s Arcturem a nebo spím. Pak mám oběd a odpoledne tělocvična. Pak večeře a zase do postele. Docela mě to děsí. Jsem zvyklá být pořád ve střehu a něco dělat. Nevěřila bych, že si to budu myslet, ale je to nuda. Tohle nic nedělání mě přivádí k šílenství. Tahle kopka mě přivádí k šílenství. Tak moc bych chtěla vidět slunce a cítit, jak mi vítr pročesává vlasy. Tak moc bych se zase chtěla nadechnout čerstvého vzduchu. Povzdychnu si nad tím. Dřív mi to připadalo naprosto normální. Teď by to byla cennost. Zavzpomínám na svůj dřívější život. Tehdy jsem si myslela, jak těžké to mám. To jsem ještě nečekala, že někdy půjdu do pekla, jako je tohle. Předtím jsem sice pořád musela lítat po doktorech. Žádní kamarádi. Nikdo, kdo by mé "nemoci" porozuměl. Byla jsem osamělá. Do té doby, než mě Shay "unesl". Teprve teď si uvědomuji absurdnost té situace. Někdo neznámý mi zakryje pusu a řekne ať nekřičím. A já ho poslechla. Normálně jsem odešla s cizím. Podruhé si povzdychnu, ale teď nad svou hloupostí a neopatrností. Co kdyby to byl někdo úplně jiný? Třeba Serov. Projede mnou vlna zděšení a odporu. Můj život se od toho dne změnil o sto osmdesát stupňů. Teď mi jde o život, ale zase mi tu všichni rozumí. Svěřenci ví, jaké je to žít s touto "nemocí". Se svým darem a prokletím zároveň. Ví, co jsem si prožívala. Tady nejsem osamělá. Když to tak srovnávám, tak nevím, co je horší. Zaklepání na dveře mě vyruší z mých myšlenek. Zabručím, protože musím vylézt z postele. Zvednu se a pomalu odpochoduji otevřít s očekáváním, že je to... Myšlenku nedokončím, protože za dveřmi stojí Ren. 

,,A...ahoj" vykoktám překvapeně na pozdrav. ,,Co ty tady?" 

,,Můžu dál?" jeho kobaltově modré oči se vpíjí do mých. Jenom kývnu a uhnu pohledem. Od kdy jsem tak plachá? Asi od té doby, co jsem přátelská. Nejraději bych si nad sebou znechuceně odfrkla, ale rozhodnu se to nechat na pozdějc. Jen co zaklapnu dveře, už stojí u mě. ,,Mám pocit, že se mi vyhýbáš" jeho zkoumavý pohled mě znepokojuje. Studuje každou částečku mého obličeje a já se proti své vůli začnu červenat. Nemám ráda tolik pozornosti. Navíc, nikdy jsem tolik pozornosti ani nepoznala. Jako Zlodějka mysli jsem nikdy moc oblíbená nebyla a to ani co se týče kluků. Jaké překvapení. Tato situace je pro mě zcela nová. 

,,Ne" musím krok ustoupit a zhluboka se nadechnout, abych alespoň trochu vyhnala červeň z tváří a řekla něco srozumitelného. ,,Já jsem si myslela, že o mou pozornost nestojíš." čeká na mě nechápavý a překvapený pohled.

,,Co?" v mžiku je zase u mě. Srdce mi tluče tak rychle, že se divím, jak může ještě vůbec fungovat. ,,Jak tě tohle mohlo napadnout?"

,,No... vždycky když někde jsme, tak se tváříš dost... nabroušeně" lepší výraz jsem vymyslet nemohla, zvláště, když stojí takhle blízko. Momentálně jeho oči představují rozbouřenou vodu plnou emocí. 

,,Ne, Callo, já jsem nabroušení jen když je v tvé přítomnosti Sebastian" objasní mi to a v jeho hlase je slyšet hořkost. 

,,Ty žárlíš?" otevřu rty v údivu. Vždycky pohodový Ren se najednou změnil. V té chvíli, co přišel  Seb. Nechápu, že mě to nenapadlo dřív.  

,,Jasně, že žárlím!" vybuchne. Ucouvnu. ,,Callo, tráví s tebou skoro všechen tvůj čas. Je s tebou pořád" snaží se dýchat a zklidnit se. Začne se přibližovat. A já opět začnu couvat. V tom narazím do zdi. Využije příležitosti a položí mi ruce okolo hlavy, abych mu nemohla utéct. Je tak emotivní, že jeho myšlenky na mě všechny sálají. Snažím se soustředit a svou schopnost co nejvíce utlumit. Nechci mu číst myšlenky. ,,Jasně, že žárlím" zašeptá příliš blízko u mého ucha a mně naskočí husina. ,,Ani nevíš, jak moc" nevešel by se mezi nás ani papír. Jemně se nahne a políbí mě. Měkké rty se jen na okamžik dotknou mých. Nechci, aby to takhle skončilo. On ví, jak na mě. Vzpamatuji se a jemně ho odstrčím. Nepovedlo se. Tak mu vyklouznu spodem. Když jsem pryč z jeho vlivu, tak se na něj otočím. Překvapeně stojí a kouká na mě. 

,,Rene, nemáš proč žárlit" snažím se zasmát, ale moc mi to nejde. Všimnu si, jak sevřel dlaň v pěst a na ruce mi naskočila žíla. ,,Mezi námi nic není. Je to kamarád" snažím se na to dát co největší důraz. Nerozhodně se ošívá. Teď k němu pro změnu přiskočím já. ,,Věříš mi?" 

,,Jo" neváhá a vydechne. 

,,Tak vidíš" usměji se a on mě pohladí po tváři. ,,Už nebudeš takový protiva?" zasměju se a tentokrát je to veselý a upřímný smích. 

,,No dovol" usměje se taky, ale je na něm pořád znát nejistota. Věnuji mu letmou pusu na nos a vezmu ho za ruku. 

,,Měl bys jít" zašeptám mu. 

,,Vyhazuješ mě?" dělá naoko uraženého. 

,,Jo, musím se jít osprchovat." 

,,A to vadí?" lišácky se usměje.

,,To teda jo!" jemně ho udeřím do ramene a zasměju se. 

,,Tak jo, zatím pa" dá mi pusu do vlasů a odejde. 

***

Zatím co se sprchuji, přemýšlím nad tím, co se mezi námi stalo. Přemýšlím nad mými city k němu. A nejhorší na to všem je, že pořád nevím.