Zlodějka mysli

Padesát pět

Cestu zpět kráčíme v tichu. Nikomu z nás očividně není moc do řeči. 

Perou se ve mně protichůdné pocity. Část mého sobeckého já by si přála, aby tu se mnou byl někdo z mých bližších. Kdokoliv. Ať už ztřeštěný Lee, rozumný Shay nebo i jízlivá Shannon, kteří by mi pomohli tuhle situaci nějak vyřešit. Poprvé od doby, co jsem sem přišla, zaváhám. Možná je to ten pocit osamělosti, možná ze mě jenom mluví únava. Ale myšlenky se mi pořád stáčí k tomu večeru, kdy jsem je opustila. Kdy jsem ho opustila. 

Šla jsi sem ze svobodné vůle, připomenu si. Nikdo mě nenutil naskočit do tohohle vlaku. Udělala jsem to, protože jsem chtěla. Protože tohle je můj boj, nikoho jiného. A přesně proto do toho taky nikoho nesmím zatáhnout. 

Tak proč si tím stále nejsem jistá? 

Myšlenky se mi zatoulají k Derekovi. Ani jsem si neuvědomovala co v něm mám, dokud jsem to neztratila. Kdykoliv jsem potřebovala, tak tu pro mě byl. Jak moc bych chtěla, aby mi poradil. Aby mě utěšil. Představím si ty jeho černočerné oči plné podpory a celá se zachvěji. 

Nebuď hloupá. 

Zavrtím hlavou a zapíchnu oči do zad přede mnou. Nemůžu takhle přemýšlet. Ne teď a ne tady. Věděla jsem, do čeho jdu. Nelituji toho. A jestli mám umřít, tak ať je to alespoň s pocitem, že jsem se snažila. Že jsem se nevzdala. 

Cítím se ochablá. Všechen adrenalin z předchozího setkání s Arcturem ze mě vyprchal, zůstala jenom všepohlcující prázdnota. Mechanicky pokládám jednu nohu před druhou, dokud nedorazíme do mé cely. Bez jakéhokoliv vzdoru dojdu přímo doprostřed a rukama si obejmu paže. Je tu pořád ta stejně nesnesitelná zima, takže mám alespoň na co svést to, že se neovladatelně klepu. 

Pohled upírám kamsi do prázdna, na průvod za mnou se nenamáhám podívat. 

,,Zítra začneme s výzkumem," oznámí mi Serov, ale i jeho hlas zní tupě. Nevím, jestli se pořád ještě nevzpamatoval z naší dohody nebo přemýšlí nad svým synem, ale je mi to upřímně jedno. 

,,Bezva," podotknu chabě. ,,Jak je libo." 

***

Po tom, co mě nechají o samotě, okamžitě usínám. Není to však ten klidný bezesný spánek. Po celou dobu mě pronásledují noční můry. 

Znovu a znovu se budím se zalapáním po dechu a uslzenýma očima. Nakonec spánek vzdám. 

Vstanu a protáhnu si ztuhlé svaly. 

Chlad na mě opět doráží ze všech stran a já si teprve v tu chvíli uvědomím, že na sobě mám pořád šaty. Ty šaty, které mi Shannon vybrala v den plesu. Ty šaty, které mi tak připomínají Vesnici. 

Jak je, probůh, možný, že jsem si nevšimla, co mám celou dobu na sobě? 

Možná proto, že jsem měla důležitější věci na práci. Řešit moje oblečení bylo to poslední, čím jsem se zabývala. 

Nicméně teď mám hrozné nutkání je ze sebe strhnout. Necítím se v nich dobře. Už ne. 

,,Ryane?" Zavolám do prázdna, protože počítám s tím, že bude někde nablízku. Nikdy by mě nenechali samotnou bez utišovače. I když ví, že mě teď drží v šachu. Oceňuji, jak už Serov přemýšlí. 

Nikdo se však neobjeví. Nechápavě se zadívám do chodby. 

,,Hej!" Snažím se na sebe upozornit, i když vím, že mě musel slyšet už předtím. Díky jeho vlčímu sluchu zaslechne všechno. ,,Přestaň mě ignorovat."