Zlodějka mysli

Kapitola čtyřicátá osmá

,,Rene?" zeptám se nejistě. Pořád nevím, co si mám myslet. Jestli nebyl pod vlivem programu, jak to, že se mě nezastal? Jak to, že něco neudělal? Chce se mi ječet, ale udržím to v sobě. Přiblížím se k jeho vězení. Sotva dva na dva metry. Byla tu tma, než jsme sem přišli. Otřesu se, když si tam představím samu sebe. Mám jednu velice zvláštní fobii. Nebojím se stísněných prostorů ani tmy. Ale jakmile jsem ve stísněné místnosti po tmě, tak šílím. Nevím čím to je. Mám to už od mala. Asi je to něco jako když se někdo bojí pavouků. Nikdy mu pavouci nic neudělali, ale přesto z nich má strach. Předpokládám, že u mě to bude to samé. Zakroutím hlavou, abych se mohla zase soustředit na situaci. Jakmile jsem v Renově dosahu, prostrčí prsty přes mříže a dotkne se mé ruky. Teprve teď si všimnu, jak je mrtvolně bledý. A studený. Jeho olivový odstín je tatam. Má na sobě jenom tílko a kraťasy. Přejedu po něm pohledem. Na svalech stejně neubral. Pořád je dobře stavěný, vypracovaný. Nikdy jsem se ho nezeptala, jak dlouho tu je. Ale na to teď není čas. Naprázdno polknu. Když vidí, jak se tvářím, ruku odtáhne.

,,Callo? Co ti je?" zeptá se ostražitě. Vzpamatuj se, Callo.

,,Nic. To víš, že nic" zalžu. ,,Já jen... Že si takový... nezdravý" vypustím z pusy. Jasně, Callo, on asi bude v nejlepší formě po pobytu v celách. To dává smysl. Uvědomím si, že už jsem ironická i sama k sobě. Kam jsem se to dopracovala. Nejraději bych si dala jednu pěstí.

,,Callo?" ozve se od dveří nejistě Arctur. Otočím se k němu. V téhle místnosti není moc světla a to podtrhuje jeho černé oči. Je vidět, že je nervózní. ,,Měli bysme si pospíšit" otočím se zpátky k Renovi. Ten má oproti Arcturovi oči kobaltově modré a ,ačkoliv jim toto místo ubírá na sytosti, jsou stále krásně modré. Mám pocit, že bych se v nich mohla utopit. Prostě se do nich potopit a už nikdy nevyplavat. Tam, kde jsem vždycky nacházela klid, starost a pomoc, teď nacházím strach a únavu. Pořád udržuji oční kontakt. Ne proto, že chci slyšet pravdu, ale protože se alespoň na chvíli chci cítit v bezpečí. Chci, potřebuji, cítit, že je stále na mojí straně, po mém boku a že je to pořád můj přítel.

,,Rene... Co se vlastně stalo?" položím otázku, které se bojím nejvíce. Odvrátí pohled a zadívá se na svoje ruce.

,,Je to na dlouho" zamumlá skoro nesrozumitelně. Ale mně to neunikne.

,,Rene prosím. Nemáme moc času" pořád nespouští oči ze svých rukou. Nakonec vzdychne a prohrábne si vlasy. Normálně oříškové vlasy teď má zplihlé v mastných pramíncích. Prostrčím ruku mříží a chytím ho za tu jeho, jako předtím on mě.Vzpomenu si na svoji první trať. Když jsem padala, on mě podržel a vytáhl zpátky nahoru. Je čas, abych mu to oplatila. Zvedne ke mně své modré oči plné bolesti. ,,Říkej" vyzvu ho jemně.

,,Musí tu být?" kývne směrem ke Krazovi a Arcturovi. Moje oči se opět setkají s černými. Neví. A upřímně já také nevím, jestli tady na to chci zůstat sama. Arctur stiskne rty do tenké linky, jako vždy když nad něčím váhá. Nakonec kývne.

,,Počkáme na chodbě, ale pokud se budou vracet, tak se sem vrátíme. Bez diskuzí" upře pohled na mě. Vím, že v tomhle jsem hrozná. Kývnu, že rozumím a otočím se zpět k Renově cele. Slyším, jak bouchly dveře. Následuje těžké oddechnutí. Chci ho znovu pobídnout, ale on znenadání začne sám.

,,Večer nás naočkovali něčím, čemu říkali "test krevního oběhu". Když jsem se zeptal, na co jim to bude a jak ho zjistí, neodpověděli. V noci mě něco vzbudilo" povídá a pohled má upřený do prázdna. ,,Byl jsem normálně na pokoji s ostatníma. Je nás tam šest. Vzbudilo mě oblíkaní bund. Viděl jsem, jak si všichni mechanicky oblékají bundy, naprosto synchronizovaně. Zkusil jsem promluvit na pětku, jednoho kluka, ale on nereagoval. Pořád koukal do prázdna. Dal jsem mu ruku před obličej. Neviděl to. Co nejrychleji jsem se obléknul a vyšel za nima z pokoje. Šli opět naprosto stejným tempem, za sebou jako vojáci. Jako by to měli nacvičené. Snažil jsem se co nejlépe napodobit jejich pohyby a sledoval je" hlas se mu zlomí. Chci říct, že nemusí pokračovat. Ale oba moc dobře víme, že musí. Zmáčknu mu ruku. Nahlas se nadechne. ,,Byl jsem docela vyděšený, když jsem viděl, že jdeme do laboratoře. Ale pořád jsem se snažil zachovat kamenný výraz jako moji spolubydlící. Všichni jsme nakráčeli do Terebelliny soukromé laboratoře. Zůstali jsme stát v řadě a já byl neskutečně rád, že jsem poslední. Terebell se k nám otočila od počítače. Usmála se. Hrozně široce se usmála.Vůbec jsem nechápal proč. A pak..." v tu chvíli do místnosti vtrhne Kraz. Pustím Rena a vstanu. Chce něco říct, ale já to přeruším mávnutím ruky.

,,Zítra příjdu, slibuju" stačím ještě říct, než mě Kraz chytne za ruku a zmizíme.

Moc se omlouvám za takovou dlouhou pauzu. Potřebovala jsem to jak já, tak si myslím, že i Vy. Neskutečně moc Vám chci poděkovat za 5K přečtení, 500 hlasů a 100 kometářů. Jste neuvěřitelní!
+ Komu toto bude připomínat Divergenci, tak jsem se u toho taky zastavila a vím, že si toho všimne hodně z vás. Ano, u něčeho jsem se nevědomky inspirovala (tu knížku jsem neměla v ruce přes rok a půl a stejně si jí pamatuji), ale mám to vymyšlené předem. Takže se nebojte. Vůbec to nebude takhle pokračovat. Píšu to pro vysvětlení, aby nedošlo k nedorozumění. Děkuji