Zlodějka mysli

Šedesát dva

Lež, kterou jsem vyřkla, mě pořád pálí na jazyku. 

Snažím se tvářit pokud možno co nejméně provinile, ale je mi jasné, že Derek to stejně poznal. Ví, že tomu nevěřím. Ačkoliv bych hrozně chtěla, ta realistická část mě, která mi ještě zbyla, říká, že je to hloupost. Není jak to vyřešit. Vlastně není ani co řešit. On je vlk a já paranormální. Dva stejné a zároveň odlišné světy, které se potkávají jenom v určitých bodech. A náš vztah to očividně není. 

Po očku sleduji, jak vedle mě kráčí. Snaží se tvářit klidně, ale já vím, že od toho je na míle daleko. Rty má semknuté do úzké linky a pohled takový prázdný. 

I moje nálada se tou jeho rázem změnila. Jsme na sebe tak napojení, že je v podstatě nemožné, abych se cítila šťastná, když on není. Další věc, kterou bych se měla pokusit změnit. 

,,Dereku?" Oslovím ho opatrně. 

,,Jo?" Zastaví se a otočí na mě. 

Zahledím se do černočerných očí naplněných zvláštní směsí bolestí a naděje. Přesto nevypadá zranitelně. Jakoby mu to jeho vlčí já prostě nemohlo dovolit. 

Ticho, které zavládne, není tíživé. Spíš naopak. Po dlouhé době jsme jenom sami dva, bez kohokoliv dalšího. Poprvé jsme sami od té doby, co jsem se rozhodla odejít v prospěch nadpřirozených. Po tom, co mě tolik zklamal. 

Zavrtím hlavou, abych z ní takové myšlenky vyhnala. Co se stalo, stalo se. 

,,Děkuju," vydechnu tiše. 

Nechápavě zamrká. ,,Za co?" 

,,Za..." zadrhnu se, jako pokaždé, když mám vyslovit to jméno, co mi tak drásá srdce. ,,Za Arctura."

Derek váhavě udělá krok směrem ke mně a jemně chytne moje ruce do svých. ,,Není za co."

,,Ale je," zašeptám. ,,Nemusels to dělat." 

,,Víš, že musel," v jeho hlase jsou stopy smutku a lítosti stejně, jako v tom mém. ,,Slíbil jsem to." 

,,Kdybys tam zůstal..."

,,Nezůstal jsem tam," pohladí mě po tváři, černé oči se lesknou něhou. ,,A i kdyby. Neodpustil bych si, kdybych ho tam nechal. Nemohl jsem dovolit, aby se mu základna stala rakví."

Teprve teď si uvědomím, že Arcturova ztráta ho musí bolet dost podobně jako mě. Byl pro něj druhým otcem, někým, na koho se mohl vždy obrátit. Byl jeho spojencem dříve než mým. Jak moc dobře se ti dva vlastně znali? 

Když koukám do Derekových očí, řekla bych, že snad celý život. Ačkoliv se snaží zakrýt ten utrápený výraz ještě utrápenějším úsměvem ve snaze mi být oporou, já ho mám prokouknutého dobře. Rozumím tomu, co prožívá. 

,,Mám pocit, že se v té zoufalosti utopím," poprvé za celou dobu něco takového vyřknu. ,,Ta bezmoc mě trhá na kusy." 

Pomalu mrkne, zkoumajíc můj obličej. Pak jenom lehce kývne hlavou. ,,Já vím." 

Propletu si s ním prsty a překlenu ten poslední krok mezi námi, abych se mu hlavou mohla opřít o hruď. Když uslyším tlukot jeho srdce, trochu se uklidním. 

,,Mrzí mě to, Callo," zašeptá. ,,Omlouvám se." 

Tentokrát je nechápavý pohled na mně. 

Povzdechne si a srdce mu začne bušit rychleji. ,,Kdybych ti bejval netajil tu nabídku, kdybych tě nenechal odejít, kdybych Arctura zachránil předtím než..."