Zlodějka mysli

Kapitola čtyřicátá devátá

S Krazem jsem se do pokoje dostala docela snadno. Posadila jsem se na postel a čekala na Arctura. Rukama jsem si podepřela hlavu a zavřu oči. Pořád mi to vůbec nedává smysl. Co od toho Terebell očekávala? Nějak je testovala. Napíchla jim něco do žil. Arctur mi pověděl, že z nich dělá nemyslící roboty. Přemýšlím nad tím, že z nich chtěla udělat svoje vojáky. Ale sakra k čemu by jí byli vyhladovělí vojáci zavření v celách? Frustrovaně si prohrábnu vlasy. Potřebovala bych se jí pohrabat v mysli. Bohužel na to určitě je připravená, takže se jen tak nenechá a zmaří mi to můj plán a útěk. Mám být před ní přeci poslušná.

,,Doprdele" ulevím si nahlas. Slyším zakuckání. Zvednu hlavu z rukou a podívám se po místnosti.  V rohu stojí Arctur a smích zakrývá kašlem. Jak dlouho už mě pozoruje? A co je na tom vtipného? ,,Něco k smíchu?" zeptám se příliš zostra.  Vybuchne smíchy. Chvíli ho pozoruju. I když absolutně nechápu proč se směje, začnu taky. Jeho smích je hrozně nakažlivý. V životě jsem ho takhle neviděla. To jsem tak vtipná a ani o tom nevím? Teď už se smějeme naplno oba.

,,Si...si hrozně vtipná, když přemýšlíš" Arctur si utírá slzy od smíchu. Rozeběhnu se k němu a vrazím mu pěstí do ramene. Zasměje se a tře si rameno. U toho dělá, jakože umírá bolestí. Chci ho praštit znova, ale on se vyhne. Zároveň mi vezme ruku a protočí mi ji za zády. ,,Teď se předveď" směje se od ucha k uchu. Udělám pohyb, jako že mu chci dát loktem do žaludku a on si ho chce chránit. Mezitím ho kopnu plnou parou do rozkroku. Můj dozorce zaskučí a jde k zemi. Teď se usměju já.

,,Kde ses tohle sakra naučila?" pomalu vstává a dělá u toho bolestivé grimasy.

,,Ale tak to víš. Trochu život, trochu Peréz" pokrčím rameny a zkouším se tvářit lhostejně. Moc dlouho to nevydržím a začnu se smát. ,,Chceš pomoct?" zeptám se ho, když už pět minut vstává.

,,Ne" odsekne podrážděně. Nesnese to, že ho dostala na kolena sedmnáctiletá holka, která měří stěží sto šedesát pět centimetrů.

,,Ale ale, my jsme nějaký naštvaný" utahuji si z něj ještě. Konečně se postaví.

,,Tohle už nikdy nedělej" řekne a bez varování mě zvedne do náručí. Máchám nohama nad zemí a křičím na něj.

,,Pusť mě! Tak slyšíš? Pusť mě!" křičím, kopu nohama a rukama ho biju. Směje se. Neskrývaně a nefalšovaně. Drží mě oběma rukama vysoko nad zemí, jako bych byla pírko. Vzdám to a nechám to být. Přestanu se vzpírat a začnu se opět smát. Položí mě na zem a v očích mu jiskří. Uvědomím si, jak moc jsem tohle potřebovala. Po tak dlouhé době, jsem se konečně zasmála a nemusela nic skrývat. Mohla jsem na chvíli na všechno zapomenout. Díváme se na sebe. Chtěla bych, aby tohle vydrželo na vždy. Je to neskutečně sobecké, ale nic jiného nechci. Z dobré nálady nás vyruší Kraz.

,,Nechci rušit..." začne nejistě, když se za ním oba otočíme. ,,Ale naše paní svolává všechny kdo tu žijí, abyste se přišli podívat na její prohlášení. Za chvíli v sálu" řekne a zavře dveře. Podíváme se s Arcturem naposledy na sebe a vyrazíme.