Zlodějka mysli

Kapitola čtyřicátá šestá

Sice nás to stálo týden plánování, ale stojí to za to. Pořád tomu věřím. Po tom, co jsem se dozvěděla, že mezi testovanými je i Mia, už mě nemohlo nic zastavit. Zatím je tam půjdeme jenom navštívit, ale hodlám je co nejdříve osvobodit. Teď stojím v apartmá a čekám na něj. Na Arctura. Celý týden lítal a zjišťoval vše, co by nám mohlo pomoct. Už víme, že testovaní se nachází v bloku D. Jsou všichni pohromadě. Dneska tady Terebell ani Serov není, protože museli za někým jet. Takže to tady má na povel Russel. Tomu ale dal prý Arctur při obědě něco do pití, takže by měl být pokoj. Sice má můj dozorce domluvené, že jim tam dneska dá oběd, ale jistota je jistota. Neřekl totiž už, že mě tam bere s sebou. Už tady přešlapuji dobrých patnáct minut. Kde sakra může být? V tom vejde do místnosti Kraz.

,,Pojď se mnou Callo" zašeptá směrem ke mě. Vyjeveně na něj koukám.

,,Ale já tu čekám na svého dozorce" vysvětlím mu slušně. Dá si prst k puse a zasyčí.

,,Arctur mi řekl, že tě mám přivézt, tak pojď prosímtě" šeptá dál. Chci se zeptat, proč pořád šeptá, ale on naznačí ,,Ticho". Nad jeho pohledem jsem se musela pousmát, ačkoliv byl mířený na mě. Myslím, že se ten pohled jmenuje "Drž hubu a pojď" ale nevím to jistě. Vydám se za ním. Je to tady už od začátku můj přítel, tak není důvod nevěřit jeho slovům. V takové temné uličce čeká Arctur.

,,A..." chci ho pozdravit, ale zacpe mi pusu rukou. Stoupne si za mě a dá mi vlasy za ucho.

,,Ticho. Nemluv a pojď" zašeptá mi přímo do ucha. Naskočí mi husí kůže. Nechápavě se na něj otočím. Zavrtí hlavou. Nic nechápu, ale vydám se s nimi do bludiště chodeb. Našlapujeme všichni jako myšky. Najednou Arctur zastaví. ,,Teď" zašeptá rozkaz. Kraz mě chytí za ruku a já... zmizím? Není tu ani on, ani já. Nebo jsme tady a nejsme vidět. Usměju se na něj, i když vím, že to nevidí. Další duch. Další neviditelný. Arctur si pro sebe přikývne a rozejdeme se dál. Na konci chodby někdo stojí. Všimnu si dvou postav. Blížíme se k nim. Vidím, že je to kluk a holka. Dobře živení, nic jim evidentně nechybí. Hlídají nějaké dveře. Sama si domyslím, že to jsou dveře s testovanými. Když k nim přijde Arctur ukloní se. Můj dozorce jen nezúčastněně mávne rukou. ,,Klíče" řekne a holka hned otevře. Vejdeme do místnosti. Vidím mnoho cel. Přesně deset. Je to normální vězení. Chce se mi z toho zvracet. Jestli jsem si myslela, že já žiju v kopce, tak nevím co je tohle. Jen z jedné z kopek jde známka nějakého života. Do mříží naráží oheň.

,,Rene?" zašeptám a rozeběhnu se k cele.