Zlodějka mysli

Kapitola dvanáctá

Vyjdeme ven z chalupy. Okamžitě se cítím nechráněná, zranitelná. Ale to nesmím dát znát. Pustím Shayovu ruku. Musím. Shay na mě tázavě pohlédne, ale na nic se neptá. Jsem mu za to vděčná.

,,Kam to jdeme?" ptám se opatrně.

,,K Layle. Je siréna. Zavolá všechny na náměstí" odpovídá Shay. Když dojdeme s malému, ale útulnému domečku, vyleze z něj žena staršího věku. Má světle hnědé vlasy a hnědé oči. Mile nás přivítá. No přesněji řečeno, mile přivítá Brandona s Shayem. Ze mě už tak odvázaná není. Kouká na mě jako na vraha. Ostýchvě se usmívám.

,,Kdo je to?" ozve se obezřetně.

,,Vše ti vysvětlíme pak Laylo. Teď všem rozhlaš, ať jsou za deset minut na náměstí." odpoví klidným hlasem Brandon. Žena mu nevěří. ,,Hned, Laylo" vyzve ji znovu, ale už v tom není přátelský tón. Je to rozkaz. Hnědovláska neochotně zvedne ruce a přiloží si je k ústům. Pak začne řvát jako na lesy.

,,Za deset minut všichni na náměstí. Za deset minut všichni na náměstí. BEZ VYJÍMKY!" kříčí tak že mi praskají bubínky.

,,Díky Laylo" řekne Shay a jdeme pryč.

Asi o pět minut později dorazíme na takové hezké, malé náměstí. Tak už čeká dobrá padesátka lidí.

,,Kolik vás tu je?" zeptám se šeptem Shaye.

,,Nás" opraví mě. ,,Je tu kolem stopadesáti" šeptá nazpátek.Do necelých tří minut jsou tu všichni. Vystoupáme na malé jeviště a postavíme se čelem k lidem.

,,Dámy, pánové a děti. Představuji Vám Callu" zahřmí Brandon.