Zlodějka mysli

Čtyřicet pět

Do Vesnice se vracíme v tíživém tichu. Spencer naštvaně dupe úplně vzadu skupinky, zatímco Derek nás klidně vede. 

Docela mě překvapuje, jak se role obrátily. 

Nicholletin bílý kožich zazáří vedle mě a já k ní sklopím zrak. Sněhový vlk tentokrát nevypadá tak vyrovnaně jako obvykle, nervózně stříhá ušima a oblizuje si nos. 

Nechápavě zamrkám a vyšlu k její mysli tázavou myšlenku.

Odpovědí mi je jen tiché zakňučení, tmavě modré oči se lesknou úzkostí. 

Derek na to zareaguje zmateným pohledem, nicméně když zjistí, že jsme obě v pořádku, pokračuje v cestě. 

Laura mu je rázem v patách. Jde úctyhodný kousek za ním, ale přece jenom to vypadá, jako kdyby nás vedla s ním. 

Vypadají jako vůdci. 

Zatnu čelist a znovu se podívám na Nicholletu, která to všechno pozoruje nesouhlasným pohledem. 

,,Ona si nedá pokoj," zašeptá vedle mě najednou a já nadskočím leknutím. 

Hnědý vlk se zlostně ohlédne a vycení na nás ostré špičáky. Tím si však vyslouží varovné zavrčení z Derekovi strany.

Spokojeně se usměji. 

,,Co se děje?" zeptám se, když si všimnu Nichollety ustaraného pohledu. 

,,Já..." zasekne se a zavrtí hlavou. ,,To, co jsem přeložila..." znovu se odmlčí. ,,Nevím, co to s tebou udělá." 

Mým tělem projede studená vlna strachu. Skousnu si vnitřek tváří, abych ten pocit zahnala. 

Chytne mě za ruku a rty se jí zkřiví do toho kontrolovaného úsměvu. Žádné uklidňující účinky to však nemá. 

,,A co to je?" zeptám se jí s těžkým srdcem. Těkám pohledem z ní na černého vlka s hnědým po boku a zase zpět. 

,,Teď ne," semkne rty do tenké linky a trhne hlavou dozadu, směrem ke Spencerovi. 

Jde za námi dobrých pět metrů, ve tváři neproniknutelný výraz. Takhle ho zažívám poprvé. Většinou je plný sebekontroly a naprosté vyrovnanosti, tentokrát jím však očividně cloumá vztek. 

Najednou mám naléhavou potřebu si promluvit s Leem. Nechat se utěšit tím jeho špatným humorem a ochranitelskými slovy. Chtěla bych mu o tom všem říct, prostě se mu svěřit. 

Zapíšu si to na pomyslný seznam věcí, které chci udělat. 

,,Je to pro mě hodně špatný?" 

Krotím svou touhu vyslat Lauře do mysli pěkně hlasitou myšlenku a snažím se soustředit na Nicholletu. 

,,Jak se to vezme," odpoví mi neurčitě, pořád celá nesvá. 

Zabručím jenom něco na odpověď a více jí pozornost nevěnuji. Žaludek mám jako na vodě, jakoby se mi houpala země pod nohama. 

Cítím nějakou vnitřní slabost, kterou nedokážu popsat. Začíná mě bolet hlava. 

Zbytek cesty dojdeme v tichosti, každý ztracený ve svých myšlenkách. 

Já se spíš pokouším trochu srovnat v hlavě to, co cítím. Jsem naštvaná na sebe, že nevím, co chci, jsem naštvaná na Dereka, protože ví, že se mnou být nemůže, přesto mi pořád dává naděje a na Spencera, protože je tak strašně nevinný, že nemám co mu vyčítat.