Zlodějka mysli

Kapitola čtyřicátá pátá

,,Musím ho vidět" koukám pronikavě na Arctura.

,,To nejde" odpoví mi rezolutně Arctur.

,,Určitě jde"

,,Nejde"

,,Arcure" vrčím vztekle.

,,N.E.J.D.E. T.O" vrčí na mě on a za každým písmenem uděla náležitou odmlku. ,,Čemu na tom nerozumíš?"

,,Všechno jde, když se chce" trvám na svém paličatě.

,,Zaplatíme za to smrtí" nehodlá prohrát.

,,Jenom mi řekni, kde to je. Klidně tam půjdu na vlastní pěst"

,,Callo..."

,,Řekni mi to" cedím skrz zuby. Připadám si jako zraněné zvíře zahnané do kouta. Já se k němu prostě potřebuji dostat. Ať to stojí co to stojí. Arctur si frustrovaně projede rukou své havraní vlasy.

,,Ne" rozhodne se. Špatná odpověď. Vstanu a rychlostí blesku se k němu přesunu.

,,Dobře" pošeptám mu do ucha a narovnám se. Rozejdu se jistým krokem ke dveřím. Moje předpověď se potvrdila. Vstal a šel za mnou. Chytil mi ruku na klice.

,,Nikam nejdeš" zakroutil hlavou na znamení nesouhlasu.

,,Vsadíš se?" provokuju. Přihmouří oči. Já na něj pořád umanutě koukám. Já tam prostě půjdu.

,,Doprdele Callo, proč zrovna já? Proč jsem vyfasoval toho největšího spratka a průseráře? Proč zrovna ty chceš změnit svět? Co jsem komu udělal...?" mele pro sebe a zároveň pro mě. Všimla jsem si jak pustil ruku z kliky.

,,Takže ty se mnou jdeš?" vypísknu jako malé dítě.

,,Mám na vybranou?" neudrží se a usměje se nad mou radostí. ,,Přece tě nenechám umřít samotnou" dneska už po druhé mu skočím do náruče. ,,To máš takovou radost z toho, že umřeme?" směje se.

,,Umřu štastná" usměju se na něj. Teď už vím, jakého velkého spojence mám. A hlavně jakého přítele. Je to pro mě momentálně to nejcennější co mám.