Zlodějka mysli

Dvacet čtyři

Pár vteřin stojím a civím mu na záda, naprosto neschopná ze sebe něco vymáčknout. Ručník, který má ovázaný kolem pasu, mu odhaluje více než polovinu těla. Když sahá do šuplíku pro věci, zahlédnu jeho ruku. Je také pokrytá samými jizvami a šrámy. 

,,O můj bože." vydechnu potichu, aniž bych si to uvědomila. 

Arctur se na mě bleskurychle otočí. ,,Ksakru, Callo! Měla jsi být s Derekem!" okamžitě se chce odebrat zpět do koupelny, ale já jsem rychlejší. 

Zatarasím mu cestu. Přede mnou se objeví hruď posetá různými velikostmi znaků bolesti. 

,,Uhni." hlas má zastřený, je viditelně hodně rozhozený. Nikdy jsem neviděla Arctura rozhozeného. 

,,Ne." zavrtím hlavou a nemůžu odtrhnout zrak od jeho hrudi. Vede přes ní jedna dlouhá jizva, kterou protínají desítky dalších. Nahlas polknu. ,,Kdo ti tohle udělal?" podívám se mu do očí.

,,Říkám ti uhni." propaluje mě pohledem. 

,,Arcture..."

,,Hned!" odstrčí mě, rychle zapluje do koupelny a zavře dveře. 

Chytl mě za bolavou paži, která mi teď začala pulzovat. 

Dám ruku na kliku, jenže v tu chvíli se ozve zvuk zamykajícího zámku. 

Hlasitě si povzdechnu. ,,Ty mi vyčítáš, že ti neříkám vše?" snažím se rozmrkat slzy. ,,Máš na to vůbec právo?" zhluboka dýchám ve snaze se uklidnit. 

V koupelně je hrobové ticho. Jakoby ani nedýchal. 

,,Slyšíš mě?!" zaječím na něj. 

Opět nic.

Naštvaně se otočím a oddupu pár kroků do prostředka pokoje. 

Je mi Arctura neskutečně líto a chtěla bych vědět, kdo mu tohle udělal. Ale na druhou stranu jsem na něj hrozně naštvaná. Jak mi může vůbec něco vyčítat? Sám má kupu tajemství. 

Semknu rty do tenké linky. 

Rozejdu se ke dveřím a potichu je otevřu. Vykouknu na chodbu. Nikde nikdo, až na hlídkujícího vojáka.

Otočí se na mě Spencer. ,,Callo?" řekne nahlas. 

Přiskočím k němu a zakryji mu rukou pusu. ,,Ticho." zašeptám. 

Jenom slabě kývne hlavou a já odendám dlaň.

,,Potřebuju najít Leeho." šeptám dál. ,,Musíš mě za ním odvézt." 

,,Co máš za lubem?" dostihne mě zkoumavý pohled modrého páru očí. 

,,Chci za nadpřirozenými." 

,,Kvůli čemu?" 

,,Tak pomůžeš mi nebo ne?" 

Spencer se nervózně rozhlédne po chodbě. Pozoruji ho nedočkavým pohledem. Skousne si spodní ret a s povzdechem se otočí zpátky na mě. 

,,Samozřejmě." 

,,Super." pak se ještě ohlédnu do pokoje. Je v něm pořád ticho. 

Snažím se co nejpotišeji zavřít dveře a pak se podívám na Spencera. 

Nemůžeme ztratit ani minutu. Jakmile se Arctur dozví, že jsem pryč, určitě mě začne hledat. 

,,Veď mě, vojáku." vykročím, ale Spencer mi chytne ramena a zařadí zase zpět před něj. Překvapí mě, jakou má sílu.