Zlodějka mysli

Kapitola druhá

Příjdu ke škole a nejraději bych se šla někam zahrabat. Vytáhnu z batohu nejsilnější ibalgin, který jsem doma našla a spolknu ho. Další den, další myšlenky které budu muset  chtě nechtě číst, poslouchat a vidět. Samozřejmě nemám žádné kamarády. Buď všechny v mé přítomnosti rozbolí hlava a nebo mně ta hlava skoro praskne. Ale stejně bych jednu kamarádku chtěla.  Jednou jsem kamarádku skoro měla. Jmenovala se Brin. Chvíli se se mnou bavila (byla tu totiž nová - jak jinak) ale pak jí začalo být divné, proč vím vše co si myslí, poč furt beru prášky na hlavu. Postupem času je potřebovala taky. Takže se se mnou kamarádit přestala a přidala se ke školské smetance. Zasednu do poslední lavice a připravím si učení. Pak okamžitě zmizím na záchod. Tam povětšinou nikdo není, takže mám trochu klidu. Zazvoní. Jak já ten zvuk nesnáším. Znamená 45 minut utrpení v cizích myšlenkách. První hodinu máme filozofii. Nee. To se zase budou všichni hádat a já budu muset rozpoznávat své myšlenky s největším úsilím.

***

Nikdo není doma. Super. Konečně chvíli sama. Proto když začne zvonit telefon, naštvaně kopnu do stolku na kterém telefon stojí. Ozve se dobře známý hlas. Hlas, ze kterého mám chuť, prostřelit si hlavu.

,,Ahojky Callo. Nebo Ti mám říkat Zlodějko mysli?" ozve se posmívající hlas Raye.

,,Potřebuješ něco nebo to můžu típnout?" zeptám se ho.

,,Víš myslím si že teď když všechno vím, mohli by jsme se vídat častěji" řekne a na slovo všechno dá náležitý důraz.

,,Tak to ani náhodou!" čertím se já.

,,No tak, snad by nebylo zase tak zle" odpoví mi se smíchem.

Típnu mu to. Nechci se s ním bavit. Nechci ho už nikdy  vidět ani slyšet. Natož být s ním a číst jeho myšlenky. Neskutečně se mi hnusí. Nechápu jak může mít tak hodného a milého staršího bráchu - mého druhého bratrance. Rayovi je stejně jako mně ( 17 let) a jeho bráchovi je 18 let a jmenuje se Clay. Je to můj nejoblíbenější člověk na světě. Kdyby se máma svěřila jemu, byla bych jí zato možná i vděčná. On mi zatím pokaždé pomohl. Jsem si jistá že ani za tohle  by mě neodsoudil.Za moji "nemoc". Není můj styl brečet. Není. Ale tentokrát jsem vážně brečela. Pořád dokola si opakuji otázku:

Proč zrovna já?