Zlodějka mysli

Kapitola šedesátá devátá

Vypadá to, že je po klidu. Ray se vrátil v plné síle. Nechal po Krazovi poslat, že odpoledne mám trénink. No, alespoň už se nebudu nudit. 

,,Arcture?" zavolám na svého dozorce. Je ve vedlejším pokoji. 

,,No?" vyjde. Dneska je tu vážně horko a on má rukavice. Všimne si, že ho zkoumám a ušklíbne se. ,,Proč na mě tak koukáš?" 

,,Jseš zase nabalený, jak kdyby ses chystal na Sibiř" 

,,A jak víš, že nechystám?" 

,,Nesnáším, když jsi ironický"

,,To jsem se naučil od tebe" mrkne na mě a já zakroutím očima. Na to mu nic říct nemůžu. 

,,Proč máš na sobě tolik oblečení?" nenechám se odbýt. 

,,Máš dneska trénink?" snaží se to přejít. 

,,Já jsem se tě na něco ptala" odpovím mu lehce podrážděným tónem. 

,,Já tebe taky" 

,,Ale já první" 

,,A co má být?" 

,,Sakra, Arcture" zavrčím. 

,,Nic ti do toho není, Callo" neústupně odpoví. 

,,Ale..." snažím se to zachránit.

,,Nic" umlčí mě. ,,Máš dneska ten trénink?" 

,,Jo" odseknu naštvaně. 

,,Dobře. Chtěl bych tě pak zase vzít na náš osobní trénink" dělá, že si nevšiml mého tónu hlasu. 

,,Proč?" 

,,Musíš se zlepšovat" stroze mi odpoví. 

,,Proč?" opakuji se. 

,,Přestaň se pořád tak ptát" otráveně si povzdechne. 

,,Ale já to chci vědět" paličatě odpovím. 

,,Ještě to vědět nemusíš" to teda musím. A taky to zjistím. Je mi jedno jak. 

,,Zase jseš samý tajemství" naštvaně řeknu. Dělá, že mě neslyší a to mě naštve ještě víc. ,,Hlavně že ty musíš vědět všechno!" zakřičím směrem k němu. ,,Není mezi náma žadnej rozdíl!" 

,,Mýlíš se" zvláštní, tohle slyšel. ,,Já to vědět musím, ty to jenom vědět chceš" 

,,Někdy tě vážně nemám ráda" 

,,Jenom někdy?" nadzvedne pobaveně obočí. ,,Docela pokrok" zmůžu se jen na zaúpění do polštáře. Zasměje se a odejde zase do koupelny. 

***

Pochoduji za Arcturem chodbou. Nevím, jestli se těším nebo ne. Chci se hýbat, ale ne tím způsobem, jakým nás nutí Ray. Hlasitě vydechnu. Když uvidím známé dveře, strnu. Vlastně k nám přibude někdo nový. Uvidíme, kdo to bude. Arctur mi otevře dveře a já kývnu hlavou, na znamení díku. Tělocvična se vůbec nezměnila. Ray stojí uprostřed a usmívá se jako měsíček na hnoji. Rozhlídnu se po někom známém. Když v rohu tělocvičny uvidím Seba s Tiff, usměju se a namířím si to k nim. 

,,Čtyřicítko?" zaslechnu na cestě k nim svoje číslo. Zatnu čelist a otočím se. 

,,No?" uvědomím si, co jsem právě řekla. ,,Teda. No, pane?" opravím se, ale není to o nic lepší. Ale snaha se cení. 

,,Zapomněla si pozdravit" věnuji mu pohled plný opovržení a zmatenosti. Proč bych ho měla zdravit? ,,No?" štěkne na mě. ,,Já furt čekám" pravá Calla se rve na povrch a má chuť odseknout něco ve stylu: ,,Se asi nedočkáš" ale na poslední chvíli ji zaženu. Místo toho se usměju. 

,,Dobré odpoledne, pane" snažím se, aby to vyznělo co nejvíce sladce. 

,,Dobře, můžeš jít" řekne, absolutně zmaten mým přístupem. Odpochoduji teda ke svým přátelům. 

,,Teda, skoro jsem z toho dostal cukrovku" zasměje se na pozdrav Seb. Tiff také roztáhne rty do úsměvu. 

,,Jenom skoro?" ušklíbnu se a zavrtím hlavou. ,,Taky vás do toho nutil?" 

,,Jo" řeknou sborově. ,,Nechápu proč. Musel jsem to opakovat třikrát, než byl spokojený" pokračuje Seb. 

,,Já omylem neutlumila schopnost, takže mu to stačilo jenom jednou" Tiff nasadí šibalský výraz a já se zasměju. ,,Ups" 

,,Jo ještě..." chci se jich zeptat na to, jestli taky musí zlepšit své schopnosti, ale vyruší nás Ray. 

,,Vstávat! Chci vám někoho představit!" otočím se a setkám se s tak černýma očima, že se mi z toho zatočí hlava.