Zlodějka mysli

Kapitola šedesátá třetí

Ray stojí uprostřed tělocvičny a hypnotizuje mě pohledem. Vůbec se nezměnil. Oříškové oči mě skenují a já nedokážu odvrátit pohled. Jak se sem dostal? Co se to tady děje? 

,,Á, kohopak to tu máme" arogantní hlas Raye mě vytrhne z myšlenek. Mám co dělat, abych udržela své schopnosti na uzdě. Neodpustím si malé polechtání jeho mysli. Ztuhne mu úsměv na rtech. 

,,Trénuji" probodávám ho pohledem. 

,,Vy se znáte?" šťouchne do mě Arctur a já se k němu otočím. 

,,Bohužel" řeknu a víc mu to nevysvětluji. Potom. V Rayově přítomnosti se cítím nesvá a mám potřebu mít se pořád na pozoru. Docela ironie je, že mě bude cvičit člověk, který je stejně starý jako já. Nezvládnu to. Nezvládnu ho poslouchat. Je to nad mé možnosti. Nad mé ovládání. Zatnu čelist. Musím to zvládnout. Nemám na vybranou. 

,,Neudělej žádnou hloupost" pošeptá mi můj dozorce a stiskne mi paži. Po té odchází. Jsem tu sama se svým bratrancem. Měla bych být šťastná a místo toho si v duchu vyčítám, že jsem zastrašila Peréze. Nečekala bych, že si to někdy budu myslet, ale dala bych cokoliv za to, aby tu teď stál on a ne Ray. Až tak hluboko jsem nucena klesnout. Udělá krok směrem ke mně a já instinktivně couvnu.

,,Nepřibližuj se" zavrčím. 

,,Nebo?" ušklíbne se. Nevydržím to. Teď tu nemá žádné svědky. A tak vyletím a narazím mu do mysli. Překvapený mým výpadem nestihne ani nic udělat a já mám jeho mysl jako na dlani. Zatlačím na první vrstvu. To pro začátek bude stačit. Migréna ho nemine. Rychle vrátím do svého těla. 

,,Stačilo ti to jako ukázka?" tvář mám kamennou a hlas pevný. Můj bratranec se z toho snaží vzpamatovat. Pořád stojí na nohou, ale drží se za hlavu. Nereaguje na moji otázku, takže pokračuji rovnou. ,,A věř, že toho umím mnohem víc" s tímhle se otočím a jdu si sednout na žíněnku. Ray je kupodivu také ve svém rohu a jenom mě pozoruje. Mám takové neblahé tušení, že si ve své, teď ještě víc pošramocené, mysli chystá nějakou moc krutou pomstu. Pokrčím nad tím rameny. Já už to tu horší mít nemůžu. Konečně vejde někdo další. Usměji se, protože je to Ren. A za ním v těsném závěsu Clay. Ví vůbec o tom, že je tady jeho bratr? Čekám na reakci. 

,,Callo" Ren ke mně přijde a obejme mě. 

,,Ahoj" usměju se a odstrčím ho. Chci vidět Claye. Vyhledám ho pohledem a vidím, jak se se svým bratrem nedůvěřivě měří pohledem. Takže o tom nevěděl. Momentálně bych to tu nazvala "Sešlost Warnerových" nebo tak něco. 

,,Co tady děláš?" hlas Claye je hluboký a chraplavý a mně to vždy neskutečně uklidňovalo. Zavrtím se. 

,,Jsem tu nový trenér" promluvila ta arogance sama. Znepokojeně si je měřím oba pohledem. Bratři a tak odlišní. Zatím co Ray má hnědé vlasy a oči v barvě lískového oříšku, Clay má vlasy blonďaté a smaragdově zelené oči. Konečně jsme sami. Opatrně jdu směrem k mému oblíbenějšímu bratranci. Přesune svůj pohled na mě a vřele se usměje. Padneme si do náruče. 

,,Rodinná láska nezná mezí" brblá někde v pozadí Ray. 

,,Jak se máš?" něžně mě hladí po zádech a ignoruje svého bratra. Já zase ignoruji Rena. 

,,Jde to. Jak ses sem dostal?" mluvím mu do ramene. 

,,To je na dýl. Co bys řekla tomu, kdybych se večer stavil?" odtáhne se na mě a ukáže své sněhově bílé zuby. Vypísknu jako malé dítě. 

,,Jo!" zasměje se tomu. 

,,Alespoň v něčem ses nezměnila." v očích mu svítí, jako když ukážete dítěti lízátko. Ren se na mě nechápavě kouká. Mávnu rukou na znamení, že mu to vysvětlím později.

,,Za tebou ještě přijdu taky" vyšle oznámení směrem k Rayovi a odejde. Opět si přestanu mého bratrance všímat a jdu si po svém. Nebudu se s ním bavit, pokud nebudu muset. Rozumnou řeč s ním stejně nenavážu, tak proč se snažit. 

,,Co se to tady ksakru děje?" Ren na mě mluví tiše. 

,,To kdybych věděla" povzdechnu si. 

,,Odkud je znáš?" vzpomenu si na to, že on vlastně neví vůbec nic. 

,,Jsou to moji bratranci" pokrčím nezaujatě rameny. 

,,Co?" chytne mě za rameno a donutí mě, abych se na něj podívala.  

,,Slyšel jsi dobře" slyším prásknutí dveří. Je to ten bleskonoš, co se mi na první pohled líbil. 

,,Ahoj!" zakřičím na něj přes tělocvičnu a naznačím mu, že si k nám má přijít sednout. Ren se na mě nehezky podívá a já vůbec nevím proč. Za dvě minuty začíná trénink, takže už by měli pomalu dorazit všichni. Neunikne mi ani zkoumavý pohled Raye. Odkdy jsem tak přátelská? Asi mu to taky přijde divné, protože jeho pohled je vskutku nechápavý. Zatím to tady vypadá, jako na nějakém zájmovém kroužku a ne na mučení, který přezdívají trénink. 

,,Ahoj" kluk si ke mně nejistě přisedne.

,,Jak se jmenuješ?" Ren mlčí a pořád na mě nevlídně kouká. 

,,XY-33" mechanicky odpoví.

,,Mám na mysli tvé pravé jméno"

,,Seb" usměje se na mě. ,,Ty si ta holka, která přeprala Peréze, že? Ty si ta, která se mi nabourala do mysli?" 

,,Jo, to jsem já" zasměju se. ,,Taky mám jméno." provinile se na mě podívá. 

,,Promiň, jak se jmenuješ?" 

,,Calla" kývnu hlavou.

,,Já myslel tvoje číslo" provokativně pronese. Bouchnu ho do ramene. ,,Au" tře si místo, kde jsem ho udeřila. 

,,Slečinko" vypláznu na něj jazyk. 

,,Tak to si vyprošuju" začneme se smát. Ten kluk se mi líbí. Jenom Ren pořád nic. Vidím, že do tělocvičny vstupují další a tak vstaneme a jdeme k nim. Už jsme tu všichni a tak jdu do řady. 

,,Protivo" zašeptám směrem k Renovi, když stojíme v řadě. Zvláštně se na mě podívá a nijak na to nereaguje. Horší jak Arctur, fakt. Rozhodnu se to nechat být a uvolním vedle sebe místo pro Seba. Kývne hlavou na znamení díku a všichni se podíváme na našeho nového trenéra. 

,,Takže..." začne mluvit můj příbuzný. 

Docela jsem se bála, abyste na mě za "ukončení" předešlé kapitoly nespáchali atentát, tak tady máte novou a delší. Jinak jsem chtěla nějak ujasnit můj styl vydávaní. Snažím se tak dvakrát do týdne. Ale dny nejsou jisté. Je to také podle toho, jak se mi chce. Jsem schopná vydat za týden čtyři kapitoly a další týden ani jednu. Takže je trošku zbytečné se mě ptát, kdy bude další, protože sama nevím. :D Jinak se blížíme k 10K za což Vám moc děkuji. Jak se Vám kapitola líbila? Komentáře potěší :)