Zlodějka mysli

Padesát sedm

Měla bych být vyděšená. Měla bych se klepat, zoufale křičet a prosit o smilování. Měla bych vymýšlet, jak se odtud dostanu. Měla bych být tisíc různých věcí, jenom ne klidná. 

A přesto se přesně tak cítím. Klidně, pokojně. Všechny starosti odplavaly, vzala je s sebou jedna velká vlna termínu mojí nadcházející popravy. Věděla jsem, že tuhla válku nepřežiju. A možná proto, že nějaká moje část s tím byla natolik smířená, je to teď pro mě lehčí. Terebell mi tu informaci jenom potvrdila. Nebyla to novinka. 

Rozhlédnu se kolem sebe. Pořád jsem zavřená v místnosti ve které se na mně měly provádět pokusy. Moje vylitá krev na bílých kachličkách už zaschla, zůstala tam jenom rudá skvrna. 

Odolám nutkání si sáhnout na místo, kde jsem si jehlu vpíchla do kůže a raději přejdu ke kovovému stolu, na který se posadím. Přece jenom, strávím tady poslední hodiny mého života, tak nebudu stát. 

Terebell mi sdělila, že mě už nikam přemisťovat nebude. Bylo by to prý příliš riskantní. Mohla bych se pokusit utéct nebo bych minimálně někoho zranila. Nerozporovala jsem jí. Nejspíše měla pravdu. Asi bych využila šanci utéct, kdyby na to přišlo. 

Protože to, že jsem klidná, neznamená, že chci umřít. Nechci. Nikdo nechce. Ale přesto lidé umírají. Je to přirozený koloběh života. I když teda asi většinou neumřou v sedmnácti letech v otrocké kolonii pro nadpřirozené. 

Zatřesu hlavou, abych z ní tyhle myšlenky vyhnala. Nemůžu takhle myslet, protože to ve mně akorát nahlodává řadu pochybností. 

Místo toho si vzpomenu na Vesnici. Myslím, že Serov s Terebell si moji popravu nenechají pro sebe. Co to s mými přáteli udělá, až se dozví, že jsem umřela? Jak se přes to přenesou? 

Mám tu scénu přímo před očima. Nicholleta s Brin si pobrečí, ale za chvíli jim na tváři vytvoří úsměv Spencer s Shayem, kteří je podrží, i když sami budou určitě taky smutní. Shannon pronese něco ve stylu: ,,To to trvalo," a pak se odporoučí z místnosti, aby se sama dala dohromady. Vím, že jsme se nikdy neměly moc v lásce, ale v tom nejzazším koutku srdce jsme si pro sebe našly místo, i když bychom to nahlas nikdy nepřiznaly.

Shay si bude určitě vyčítat, že je to jeho chyba, protože to on mě do tohohle světa uvrhl. Já jenom doufám, že mu to někdo rozmluví a on tomu uvěří. Kdybych mohla mít poslední přání, bylo by to říct mu, že děkuju. Jsem mu vděčná za to, že mě tehdy zachránil z normálního života, který pro mě stejně neměl žádný smysl. Pomohl mi, když jsem to nejvíce potřebovala. Kdyby mě neuvrhl do tohohle chaosu, nikdy bych nepoznala, co to je, mít kamarády. Lidi, kteří mě podrží. Nikdy bych nezažila, jaké to je si s někým krýt záda. A přestože se můj život chýlí ke konci, neměni la bych. Žít pro nic je horší, než zemřít pro něco.     

Upřímně netuším, jak na to zareaguje Lee. Bude nadále žertovat, aby tím skryl svou bolest? Bude brečet stejně jako holky? Nebo se prostě jenom spakuje a půjde se uklidnit do lesa? Nevím. Lee je v tomhle hrozně nevyzpytatelný. Mohl by udělat téměř cokoliv. Ačkoliv je pořád samý šprým, za své blízké by položil život. A já jsem mu blízká byla. Stejně jako on mně. 

Nesnažím se skrýt své slzy. Je mi jedno, jestli je Terebell se Serovem uvidí. Nesejde na tom. Už ne. Lee pro mě byl někým speciálním. Přítelem mezi nepřáteli, mým opěrným bodem, když jsem se neměla o koho opřít. Nikdy mě nenechal ve štychu. Vím, že ani teď by to neudělal. Ale já bych ho zase nikdy nenechala riskovat život kvůli mně. Protože pokud - až - umřu, bude tu muset být pro smečku. 

Zavřu oči a věnuji mu tiché rozloučení. Dělám to hlavně kvůli sobě, protože on stejně nemůže slyšet co mu chci říct. Ale já nemohu odejít bez toho, aniž bych se rozloučila.