Zlodějka mysli

Třicet sedm

,,Hele, co jsem našla." pokynu Nicholletě, aby ke mně přišla.

Už jsem ve vesnici přes týden. Každý den se snažíme přečíst něco z knihy, kterou jsem sem tak pracně nesla. Zatím jediné, co jsme zjistili, je, že kniha přitahuje Shaye podobně silně jako mě. Taky z ní cítí zvláštní pouto. Ostatní nadpřirození na ni však nijak nereagují. Nicholleta se vážně snaží, ale písmo je zašlé a skoro k nepřečtení. Navíc je kniha plná slov, která nezná.

Teď spolu sedíme v jejím domku a opět se pokoušíme na něco přijít. Já listuji knihou, zatímco Nicholleta chystá čaj. Superno je rozděleno na jakési kapitoly a každá má svůj vlastní název. Jsou v ní záznamy o každé schopnosti, která existuje. Pak najednou ve středu končí a následuje velký nápis přes celu stránku.

Paranormality.

Nahlas polknu. Na tohle nepotřebuji umět latinu, abych věděla, co to znamená.

Něco ve mně nedočkavě zajiskří a já opět pocítím to prapodivné pouto. Tam budou zápisy o mně. O mém druhu.

Otočím na další stránku, celá napjatá. Nicholleta mi kouká přes rameno a vypadá stejně napruženě jako já.

Hned na prvním listu je obrázek ženy do které proudí nějaké nažloutlé světlo ze všech stran. Rozprostírá se všude kolem ní. Ona má napřažené ruce k nebi a nechává se tím světlem pohlcovat.

Střelím pohledem po Nicholletě, která na to vyjeveně zírá.

Hned vedle ní je šikmo napsaných pět slov. Deos, qui descendit ad terram.

Nechápavě kouknu na Nichol v naději, že si s tím bude vědět rady. Když zjistím, že krčí čelo, moc na náladě mi to nepřidá.

,,Bohové, kteří sestoupili na zem." zašeptá po chvilce ticha a mně po zádech přeběhne mráz.

,,Myslíš, že to znamená..." hlas se mi zlomí. Znovu pohlédnu na ta slova a zpět na ni. Nakonec jenom zavrtím hlavou, protože nedůvěřuji svému hlasu.

,,Koukni sem." zabodne prst nad ženu. Jsou nad ní napsaná další slova, která netuším, co znamenají. ,,Stojí tu ,Obdařeni silou, která nezná meze'."

Setká se se mnou pohledem, ve kterém je jistá dávka obdivu.

,,Ale..." zamyslím se a nakrčím obočí. ,,Na základně se dělaly testy." polknu a stisknu čelisti, když si vzpomenu na to místo. ,,Testovali všechny nadpřirozené. Spočívalo to v tom, že nám dali do těla nějakou látku a záleželo na tobě, jak máš silné schopnosti. Jestli se látce dokážeš ubránit aniž by ses jí poddal." skousnu si vnitřek tváří. ,,Ti s nejslabšími schopnostmi byli ovládáni úplně lehce, dělali, co Terebell chtěla." nadechnu se a připravuji se na vyslovení toho jména. ,,Arctur je také paranormální a cítil, že je v něco nepořádku. Ne, že by nebyl při smyslech jako ostatní, ale pociťoval vliv něčeho jiného." znovu se jí podívám do očí. ,,Já však necítila vůbec nic."

Nicholleta chvíli mlčí a pozoruje mě. Modré oči pátrají v mé tváři. Mám pocit, jako bych byla pod mikroskopem a není to zrovna příjemné. Nakonec si povzdechne.

,,Co když si něco jako Zeus?" vypadne z ní a já vyprsknu smíchy. Hodí po mně rozezlený pohled. ,,Myslím to vážně!"

,,Nicholleto," snažím se zatlačit koutky úst zpět dolů, ale nejde to. Je to tak uhozený nápad, že se tomu nelze nesmát. ,,To je přinejmenším hloupost."

Ublíženě si založí ruce na hrudi. ,,Tady se píše, že jste Bohové. A máte sílu, které se žádná nevyrovná."

,,Ano, to se sice jo." ošiji se. ,,Ale to přece neznamená, že to tak skutečně je. Co když je to jenom přirovnání?"