Zlodějka mysli

Šedesát tři

Sedím na seschlé trávě za domky a snažím se popadnout dech. Z toho zběsilého útěku mě pálí lýtka, jsem celá červená. Můj poslední boj v aréně si vybral svou daň. 

Soustředím se jenom na pohyb mé hrudi, na vzduch proudící do mých plic a vytěsním všechno okolo. Nebo se o to spíše pokouším. Nechci myslet na nic, co se má odehrát. Nechci přemýšlet nad tím, co vedlo Spencera k tomu, aby nás zradil. Nechci se zabývat ničím, co se týká nadcházející rady. Nejraději bych se zašila v tomhle koutku, kam na mě nikdo nevidí a zůstala tu, dokud se všechno nepřežene. Dokud se všechno nějak nevyřeší samo. 

Přejedu prsty po hrubých žlutých stéblech a znovu se zhluboka nadechnu. Jsem zbabělec. Neskutečnej zbabělec. Měla bych se vzchopit, najít Shaye a postavit se pravdě čelem. Měla bych. A taky to udělám. Ale až za chvíli. 

Ztrápeně přivřu oči, když si vzpomenu na výraz v Nicholletině tváři potom, co uviděla Spencera. Ani nevím proč, ale jejich střet mě zasáhl více, než jsem si myslela. Nějakým záhadným způsobem si za to přijdu zodpovědná. Jako kdybych pro to mohla udělat víc, než jen přihlížet a mlčet. Jako kdybych mohla něco říct, i když nevím co. 

Zavrtím hlavou a zaryju prsty do suché půdy. Jak ráda bych z ní vysála nějakou energii, ale ona je stejně prázdná, jako se teď cítím já. 

,,Věříš mu?" 

Polekaně sebou cuknu a ohlédnu se po dobře známém hlase. 

,,Shannon," oslovím blondýnku ramenem opřenou o bílou stěnu chatičky a vděčně se usměju. Nekoná se žádné objetí, žádné vroucné pozdravy. V našem zvláštním vztahu, který jsme si vybudovaly, je úsměv více než to. 

,,Pořád žiješ," taky se ušklíbne a šťouchne do mě loktem, abych jí uvolnila místo vedle sebe. 

,,Nadšená?" Zazubím se na ní, zatímco se šoupám trochu doprava. 

,,Nepochybně," zamumlá ironicky, ale modré oči se jí lesknou stejnou radostí jako mně. 

,,Jak si mě tu našla?" Zeptám se a prohlédnu si ruce, které mám celé hnědé od hlíny. 

Zatváří se, jako by právě kousla do citrónu. ,,Ten tvůj milej tě sem vyčmuchal. Ale já mu řekla, ať se kouká odplížit zas pryč, že s tebou chci mluvit taky." 

Potlačím smích. ,,Co ti na to řekl?" 

,,Nic extra, moc to nestihl," pokrčí naoko ledabyle rameny. ,,Když jsem se rozeběhla, slyšela jsem za sebou už jenom nějaký zlověstný vrčení."

Spiklenecky na mě mrkne a protáhne si své dlouhé nohy, které jsou díky její schopnosti rychlejší než cokoliv jiného. Tahle blondýnka na procházení se po mole není. Možná tak vypadá, ale není. Stejně jako mnoho jiných věcí v mém životě. 

,,Ještě, že se nemáme moc v lásce," podotkne. ,,Je to o to větší sranda ho štvát, protože náš vztah už to zhoršit nemůže."

,,By ses divila," zasměju se. ,,Pravděpodobně si na tebe teď brousí špičáky." 

Znovu pokrčí rameny. ,,Jen ať to zkusí. Vždycky jsem si chtěla zahrát na Červenou Karkulku." 

Uvolněně se opřu o její paži, aniž bych jí na to cokoliv odpověděla. 

,,Tak co?" Tiše se zeptá, zatímco se vrtá v suché půdě jako před minutou já. ,,Věříš mu?" 

Srdce mi poskočí při vzpomínce na Spencera. Na toho kluka, který se stal nedílnou součástí mého života. Ne díky tomu, že se mi pokusil porozumět ve chvílích, kdy nikdo jiný ne nebo že jsem se na něj mohla obrátit, i když jsme se znali tak krátce. Spencer si mě získal něčím, co přesně nedokážu pojmenovat. Jakoby mezi námi existovalo pouto už od začátku. Od chvíle, kdy mi na schodech předal papírek. Nevím, co mě donutilo mu věřit. Výjimečně to nebyla ta moje hloupá důvěřivost. Byl to jakýsi pocit, vnitřní hlas našeptávajíc mi, že tenhle kluk mě nezradí. Nikdy.