Zlodějka mysli

Čtyřicet šest

Stojím před Shayem a snažím se mu vysvětlit, co se mi to stalo. Vylíčím mu všechno. Od špatného pocitu po mžitky až k Arcturovi. 

,,Bylo to..." projedu si rukou vlasy a zoufale se rozhlédnu po místnosti. 

Jsme u Brandona v obýváku. Když jsem sem vešla poprvé, žlutá barva na zdích mě uklidňovala, teď mi však přináší divné mravenčení pod kůží. Jakoby se změnila i s mým vztahem k Brandonovi. 

Spencer i Laura byli posláni pryč, ačkoliv oba značně protestovali. Ani nevím, jestli jsem za to ráda nebo ne. 

,,Pravé," vydechnu nakonec těžce a otočím se na Dereka, který má v obličeji kamenný výraz. ,,Připadalo mi..." znovu se odmlčím a tentokrát hledám pomoc u Nichollety. Ani tady se jí však nedočkám. ,,Měla jsem pocit, jako bych tam byla s ním." 

Shay starostlivě těká pohledem ze mě na Brandona, jako by se snažil něco vyřešit. Zadumaně krčí obočí a tmavě modré oči se lesknou úzkostí. 

,,Takže ti přijde, jako kdyby ti poslal zprávu?" snaží se to pochopit, ale vypadá, že tomu sám nevěří. 

Kývnu. ,,Nějak se mu podařilo se se mnou spojit." 

Chvíli je ticho, které však přeruší Brandon. 

,,Myslím, že to hodně souvisí s tou "šňůrou"," prsty naznačí uvozovky. Pořád klidně sedí na gauči, vypadá skoro znuděně. ,,Říkala si, že měla zlatou barvu?" 

,,Měla zlatý odlesk," odpovím mu a snažím se neznít nabubřele. 

Ať je momentálně mezi námi cokoliv, jeho pomoc potřebujeme. Přece jenom, je vůdce Vesnice už nějaký ten pátek, takže má víc zkušeností. A ty my teď potřebujeme víc než cokoliv jiného. 

,,Ale vždyť ani nevíme, na co je," namítnu. ,,Ještě pořád jsme na to nepřišli." 

Shay střelí po Brandonovi pohledem a tiše kývne. 

Nechápavě se na ně zadívám. 

,,No, my možná tušíme," odkašle si Shay a provinile se usměje. ,,Vyprávěla si mi, že tě šňůra vždycky strhne zpět do tvého těla, když útočíš, že?" 

,,No, ano," kývnu hlavou a přimhouřím oči do úzké škvírky. 

,,Máme teorii, že tahle věc tě stáhne do těla pokaždé, když ti dochází vzduch." 

,,Umíráš," vloží se do toho Brandon a poznamená to tónem, který bych čekala při rozhovoru o počasí. ,,Prostě a jednoduše se ti nedostává do plic kyslík a tvoje tělo ti darovalo tento obranný mechanismus, protože očividně nemáš vrozený pud, aby ses samovolně vrátila," proplete si prsty a skenuje mě pohledem. Nebojácně mu čelím. ,,Je to taková poslední záchrana." 

Zamračím se na něj. ,,A tohle je jenom teorie?" 

,,Podložená roky práce s nadpřirozenými," naváže se mnou oční kontakt. ,,Nemysli si, že jsi první, co se mi dostala do rukou." 

Z jeho tónu mi naskočí husí kůže, ale snažím se to na sobě nedat znát. 

,,Kolik?" vypadne ze mě dříve, než se stačím rozmyslet. 

,,Co, kolik?" zapíchne do mě oči. ,,Na vůdkyni máš značně špatné vyjadřovaní," nesouhlasně mlaskne. 

Za mými zády se ozve varovné zavrčení. 

Brandon se ušklíbne. ,,Ty se moc neozývej, Dereku, od tebe jsem toho také moc kloudného neslyšel." 

Derek je u něj dříve, než stačí mrknout. Pořád mě jeho rychlost nepřestává udivovat.