Zlodějka mysli

Patnáct

Chodbou jdeme za sebou. 

Pokaždé, když se za rohem vynoří nějaký voják, cuknu sebou. Nevím, jestli si na to někdy zvyknu. 

Proplétáme se neznámými chodbami, kterými jsem ještě nikdy nešla. 

Těkám pohledem na muže v zelené uniformě. 

Tvrdost jejich očí a kamennost jejich výrazů mě děsí. 

Skoro frustrovaně zaskučím, když vidím, že stojí i na schodech. 

Nejraději bych šla vedle Arctura, ale nasadím statečný výraz a držím se za ním.

Zadržím výkřik, když se čísi ruka dotkne mé a něco do ní dá. Okamžitě se na vojáka otočím. Přiloží si prst na pusu a jeho oči téměř prosí o ticho. V životě jsem neviděla takový odstín modré. Je to ta nejsvětlejší modrá, jakou si lze představit. Kromě barvy v nich však vidím něco jiného. Cit, který ostatní vojáci nemají. 

Můj dozorce se otočí a já si rychle sednu na schod. 

,,Ca... čtyřicítko?" zeptá se mě. 

,,Já spadla." zamumlám omluvně.

Kývne a otočí se zpět k odchodu. 

Ještě se na muže otočím a také pokývnu hlavou. Jemně se na mě usměje a pak také nasadí masku nemyslící loutky. 

Rychle docupitám za Arcturem, svírajíc cosi v ruce. 

Musím to někam schovat. Podle materiálu to odhaduji na papír. Nevím, co na něm může být a jestli si ze mě dotyčný třeba nedělá legraci. Ale zas, proč by riskoval tolik pro srandu? 

Zatímco kličkujeme chodbami, hloubám nad obsahem. Pěst mám tak křečovitě zatnutou, že mi zbělely klouby. 

,,Arcture?" zeptám se, když jsou vojáci postavení dostatečně daleko, než aby mě slyšeli. 

,,Hm?" neotáčí se a pokračuje v chůzi. 

,,Potřebuju na záchod." 

Nic lepšího mě nenapadlo. 

,,Teď?" zavrčí. 

,,Jo." pokrčím rameny, i když mě nevidí. 

Otočí se zpátky a projdeme pár malými chodbami. Když uvidím dvoje dveře, na kterých jsou panáčci, rozejdu se rychleji. 

Zamířím do toho s panenkou. 

,,Pospěš si." slyším za sebou ještě. 

Záchody, které tu jsou, se dost podobají těm školním. S tím rozdílem, že tyhle jsou ještě o dost horší. Radši bych se počůrala, než jít na tohle. 

Rozevřu pěst a kouknu se na složený kus papíru. Přemýšlím, jestli ho teď otevřít. Nemám moc času. 

Upřeně na papírek koukám.  Nakonec si povzdechnu a dám si ho do podprsenky. 

Když se za mnou zabouchnou dveře, jsem upřímně ráda, že jsem pryč. 

,,Můžeme." pokynu hlavou vpřed. 

Arctur beze slova vyrazí. 

Jídelna je jen o pár chodeb dál, ale mně se to zdá jako věčnost. Nemůžu se dočkat, až si budu moct přečíst tajemný papírek. 

Dveře do místnosti hlídají dva vojáci s nečitelnými výrazy. 

Otevřou nám dveře a já si zakryji rukou nos.