Zlodějka mysli

Třicet osm

Následující týden se snažím Derekovi vyhýbat jak jen to jde. Hlavou mi pořád létá vzpomínka na naše poslední setkání. Ačkoliv se tomu ze všech sil bráním, kdykoliv na ni pomyslím, tváře se mi začnou bezděky červenat a mým tělem projede příjemná vlna tepla. Ale rychle ji vždy zchladí připomínka toho, že on se mnou být nemůže. Chyba, které jsme se oba dopustili, by ho mohla stát život. A takovou cenu já nejsem ochotná zaplatit. 

Proto jsem se s radostí vrhla na cvičení mých schopností, které mě jednak rozptýlí a také ho dost nutně potřebuji. Shayovi jsem vysvětlila, jak jsem pokročila na základně. O stříbrné šňůře, Bezpečné zóně a o tom, že jsem zvládla ovládnout i dvě těla najednou. 

,,Cože si?" vykulí oči. 

Neubráním se malému úšklebku, ale nakonec jenom s předstíraným nezájmem pokrčím rameny. 

Prohlédnu si ho od hlavy až k patě a u toho vzpomínám na Arctura. Stejně jako Shay, byl, je to můj učitel a věrný přítel. Díky nim nerostu jako dříví v lese a nikdy jim nepřestanu být vděčná.  Když se nad tím tak zamyslím, mají podobný způsob učení. Oba jsou dokonale vyrovnaní a mají klidný přístup, ačkoliv si to dost často nezasloužím. 

,,No nic." zavrtí raději hlavou. ,,Nicholleta rozlouskla další kousek knihy. Zaměřila se na tvoji schopnost." začne se procházet po známé louce a ruce má přitom sepnuté za zády. ,,Říkala, že bys měla umět číst a slyšet myšlenky," dá jeden prst nahoru a mne si čelo, jak si vybavuje její slova. ,,Ale taky předávat své myšlenky." věnuje mi zkoumavý pohled a já jenom mírně kývnu hlavou. ,,Převtělovat se dokážou jen ti nejsilnější." recituje mi to, jako básničku. ,,Pak taky říkala něco o útoku..." zamumlá si pro sebe. 

Pořád mě obchází kolem dokola a u toho si luská. Zadržuji smích. Vypadá legračně, když se soustředí. 

A také mi leze pořádně na nervy. 

Uchopím ho za ramena a on zastaví. ,,Stůj." zabrblám, podrážděná jeho dupáním. 

On se na mě jenom zazubí a odskočí. ,,Ukaž mi co umíš." řekne mi a v očích mu nedočkavě zajiskří. 

Nenechám se pobízet dvakrát. S potěšením uvolním svou schopnost. Éter už mě ani nijak nepřekvapuje. V jeho chaosu a zároveň klidu jsem našla jakési bezpečí. Pocit, že mám svou vlastní sílu, něco, čím se můžu vždy bránit, pokud bude potřeba, je k nezaplacení. 

,,Donuť mě k tobě přijít a zastavit se." 

Ačkoliv vůbec nevím, jak bych to měla udělat, udržuji klidnou tvář. Bez převtělení ho k sobě nijak dostat nemůžu. Nebo alespoň o tom nevím. 

Nejdříve k němu vyšlu myšlenku, abych si získala nějaký čas navíc. Přemýšlím, jak bych ho měla ovládnout, aniž bych musela k němu. 

Připraven? provokativně mu popostrčím mysl. 

Shay na to nijak nezareaguje, akorát dá nohy dál od sebe, jakoby potřeboval udržet rovnováhu. 

Skousnu si vnitřek tváří. Jak se k němu mám dostat? 

Vše se mi stočí zase zpět ke vzpomínce na mého údajného vraha. Když přiběhl Shay, řekl mu celou pravdu. Ne sám od sebe. Já ho k tomu donutila. Snažím se rozvzpomenou, jak jsem to udělala. V afektu jsem mu zatlačila na nějakou vrstvu, mám ten pocit.  Ale přitom jsem byla pořád přítomná ve svém těle. 

Zadržuji v sobě povzdech a raději se znovu podívám na Shaye, který pořád napjatě čeká, co se bude dít. 

Ztěžka zavřu oči a soustředím se na Shayovu mysl. Vidím vrstvy, do kterých obvykle narážím, na které obvykle útočím, ale ty tentokrát procházím bez povšimnutí. Je tu o mnoho více vrstev, než jsem někdy viděla. Teprve teď si všímám i jiných, než jenom těch předních. Vztahuje se má schopnost i na ně?