Zlodějka mysli

Tři

,,Dereku, nesmíš takhle riskovat" už jsem chtěla otevřít dveře od koupelny a vyjít ven, když jsem zaslechla Arcturův hlas. Zněl přísně, přesto nebyl ostrý. Přitiskla jsem ucho na dveře a odposlouchávala. 

,,Calla potřebovala pomoct" nedá se Derek. Calla potřebovala pomoct. Vyznělo to tak slabě, že se mi ze sebe udělalo špatně. Zakroutím nad sebou hlavou. 

,,Víš, že následky ponese celá smečka" 

,,Ne, odnesu to já. Ty zas moc dobře víš, že dělám vše, abych je ochránil" 

,,Nemusel bys je chránit, kdybys je nevystavoval nebezpečí" slyším tiché zavrčení. ,,Navíc, Callu chránit nemusíš. To zvládnu já" mám chuť vylézt ven a ukázat, jak se dokážu ubránit sama. Ale jenom zatnu ruku v pěst a zase ji pomalu rozevřu. 

,,Je to moje přirozenost" brání se Derek. 

,,Ne" opáčí Arctur. ,,Tvoje přirozenost je vést a chránit smečku. Calla k vám nepatří" dávám si dvě a dvě dohromady. Chrání smečku. Vede ji. Chová se tak sebejistě. Derek je vůdce. Plácnu se rukou do čela. Jak to, že mi to nedošlo dřív? ,,Callo?" uslyším své jméno a strnu. Mé bouchnutí bylo asi hlasitější než jsem předpokládala. 

,,Vylez, agente" slyším Dereka se zasmát. Vstanu a pomalu otevřu dveře. ,,Kotě, to tě nenaučili, že odposlouchávání je neslušný?" mlaskne nesouhlasně. Probodnu ho pohledem. 

,,Co se stalo s kočičkou?" usměji se falešně. ,,A mimochodem, taky už jsem si to všechno mohla přečíst u tebe v mysli, ale jsem tak dobře vychovaná, že to nedělám, víš?" 

,,To aby to nebylo nudný" ušklíbne se na mě. ,,A omlouvám se. Ty si ještě tak... nechci říkat hloupá, to bych si totiž v životě nedovolil, ale ty máš takovouhle úžasnou schopnost a nevyužíváš ji? Bože můj, s kým to sdílím pokoj?" jsem u něj tak rychle, že to ani nestihne zaregistrovat. 

,,Ještě něco řekni, čivaváku, a já ti ukážu svojí přirozenou výbavu" dám po pohledu všechnu jízlivost, kterou je schopná vydolovat. 

,,A že ji máš teda pořádnou" zasměje se a sklouzne pohledem k mým ňadrům. Také se na něj usměji. A pak mu narazím do mysli. Zatlačím na první vrstvu a zase se rychle vrátím. Všechno veselí ho rázem přešlo. 

,,Pochopili?" zeptám se s hravým úsměvem. Drží si hlavu a tiše na mě zavrčí. Zatřese s ní a opět se na mě podívá. 

,,Když řeknu, že ne?" 

,,Tak si to můžem klidně zopakovat" přivřu oči a provrtám ho pohledem. 

,,Ne" opět nasadil úšklebek. Už se nadechuji, že něco řeknu, ale uslyším hlas někoho jiného. 

,,Mohli byste toho laskavě nechat?" podrážděně si drží spánky Arctur. 

,,Ne" řekneme s Derekem oba naráz a následně se zasmějeme. Slyším, jak si náš dozorce něco mumlá, ale radši nerozumím co. 

,,Máme důležitější věci na práci než vaše věčné hádky" zakroutí hlavou náš dozorce. 

,,Jo, kočičko!" svede to na mě Derek. Otevřu pusu v údivu a podívám se na Arctura. Pak zvednu ruce nad hlavu na znamení, že já nic. Hlasitě si povzdechne, když udeřím Dereka do ramene. Ten zakňučí. 

,,Au, ty surovče" tře si poraněné místo a u toho dělá, že umírá. Potlačuji smích. Najednou však zvážní a zaposlouchá se. Promění se ve vlka a našpicuje uši. Všichni ztichneme. V tu ránu to také uslyším. Žalostné vytí. Je to tak plné bolesti až se mi z toho sevřou útroby. Derek neváhá a okamžitě vystartuje. S Arcturem si vyměníme pohled a vyrazíme za ním. Blesk je proti němu pomalý soupeř. Zavyje nazpět a zrychlí ještě víc. Snažím se také přidat, ale je to nad mé síly. Vlk nás nechá dál za sebou a uhání vpřed. Běžím za Arcturem, který udává směr. Zdá se, že přesně ví, jak jdeme. Najednou je mi v téhle kopce strašně dusno. Přijde mi, že se tu nedá nadechnout. Plíce mě pálí, nohy pomalu přestávám cítit. Ale nezastavuji. Potřebuji vědět, co se děje. Někam zatočíme a já skoro ztratím balanc, když se má noha nedotkne podlahy. Schody. To je poprvé, co tu něco takového vidím. Běžíme dolů. Rozhlédnu se kolem sebe. Tady jsem ještě nebyla. Stěny jsou oprýskanější, takže leskle šedou barvu střídá holá bílá stěna s pár ostrůvky šedé. Vzduch tu je ještě zatuchlejší, přitom je tu chladno. Musíme být už hodně hluboko. Zavytí se ozve znovu, tentokrát o mnoho blíže. Zamrazí mě, když zahneme za roh. Jsou tu cely. V první nikdo není, což mě dostatečně uklidní a dál se nerozhlížím. Nic, kromě vytí není slyšet, takže předpokládám, doufám,  že tu nikdo není. Zaměřím se na Arcturova záda. Když prudce zastaví, narazím do něj.