Zlodějka mysli

Čtyřicet sedm

Nicholleta položí knihu na mohutný dřevěný stůl a dlouze vydechne. Zvedne k nám modré oči plné nervozity a snaží se alespoň jemně pousmát. Její snaha však přejde vniveč, když zahlédnu klepající se ruce, které si schovává za sebe.

Znovu pocítím to divné pouto, které mě ke knize táhne. Přesně jsem věděla, kde je ještě dlouho předtím, než ji Nicholleta vyndala. 

,,Trochu jsem se zaměřila na paranormalitu," začne opatrně listovat stránkami. ,,Tady," zabodne prst  do jedné z nich.

Pustím Derekovu ruku a pomalu k ní přejdu. Skloním se nad danou stránkou. Je na ní vyobrazená ta samá žena, kterou už jsem předtím viděla. Ani zažloutlá barva stránky nepopře záři, která z ní vychází. 

,,Píše se tam něco o vašich dovednostech, že jsou silnější než všechny ostatní. Že máte větší moc než prostí nadpřirození." 

Nad jejími slovy se musím ušklíbnout. Prostí nadpřirození. Je toto slovní spojení vůbec možné?

,,Ale taky jsem tady našla jinou zajímavou věc," kousne se do rtu a provinile se na mě podívá. ,,Nechtěla jsem to roztrubovat všude, dokud to nebudu mít nějak podložené, ale..." začne si žmoulat rukáv a pořád roztěkaně kouká po ostatních. ,,Je to pravda." 

,,Co je to?" zeptám se, podrážděná jejím chozením kolem horké kaše a mým strachem. 

Nahlas polkne a znovu střelí pohledem po Shayovi. 

,,Nicholleto!" okřiknu ji ostřeji, než jsem chtěla. 

,,Dobře," zamumlá. Opět zabodne prst do knihy, ale tentokrát je to rozsáhlý text. ,,Píše se tady, za jaké jediné podmínky může vzniknout paranormální potomek. Samozřejmě, může se objevit výjimka, ale je to nepravděpodobné." 

Vyhýbá se mi pohledem, pořád kouká do knihy tak urputně, jakoby se ji snažila propálit. 

Vzpomínka na Rena přijde v dost nevhodnou chvíli. Ačkoliv bych měla mít momentálně myšlenky úplně někde jinde, stejně mě přepadl jako stín. Vynoří se vždy, když vidím plápolající plamínky ohně, které jsou stejně nevyzpytatelné jako on sám. Pořád to nechápu. Ren, můj první spojenec a přítel, někdo, komu jsem důvěřovala více, než komukoliv jinému. Někdo, komu jsem se mohla vyplakat na rameno a zároveň s ním sdílet i jen ty malé úsměvy, které na základně nebyly zrovna na denní rutině. Jak se to mohlo takhle zvrtnout? Ublížila jsem mu snad tak moc, že musel přestoupit na druhý břeh, k mým úhlavním nepřátelům? 

Když si Derek všimne, že koukám kamsi do neurčita, trochu do mě cvrnkne prstem a pokřiveně se usměje. 

Přiláká tím  pozornost všech ostatních, kteří se na nás tiše otočí. 

,,Promiňte," zahuhňám, stále myšlenkami jinde. Zavrtím hlavou, jako bych tím snad mohla vytřepat Rena z mé hlavy a rukou pokynu Nicholletě, že může pokračovat. 

,,Celkově je paranormalita velmi ojedinělá, takže to docela dává smysl, proč je vás tak málo." konečně ke mně zvedne oči a přijde mi, jako kdyby se chtěla omluvit za to, co se v knize píše. ,,Paranormal potest venire nisi a paranormal."

Řekne to s takovou grácií a vznešeností, které já bych se nepřiblížila, ani kdybych sebevíc chtěla. Drobné ruce se jí stále klepou, přesto se tím nenechává rozházet. Její hlas je stále hlasitý a plný jakého si naučeného tónu, který nejsem schopna identifikovat.

Nakrčím nechápavě čelo a zamrkám. Když si všimne, jak na ni všichni koukáme, ve tváři se jí rozlije lehký ruměnec, jakoby si vůbec neuvědomila, že my latinu neumíme.