Zlodějka mysli

Padesát čtyři

Okamžitě si strhávám šátek a nedbám na pokyny Serova. 

Nasucho polknu při pohledu na Arctura zavěšeného u stěny. Vypadá přesně tak, jako když se se mnou pomyslně zkontaktoval. Má na sobě něco, co kdysi asi byla košile, kterou nosili dozorci. Nyní je z ní potrhaný kus hadru, který se mu houpe pouze na rukávech. Jizvy na hrudi má čerstvě otevřené, z některých dokonce ještě teče krev. Hrozivě červená tekutina vytváří slabé potůčky odkapávající na zem, do obrovského jezera, které pod ním momentálně zeje. 

Obrátí se mi žaludek, když spatřím tmavě modré boule o velikosti švestek. Dvě se mu rýsují na paži, jedna na noze. Vypadá to jako nějaký velký otok po bodnutí... čeho? Nic, co by za sebou nechávalo tohle neexistuje. 

Konečně najdu odvahu se mu podívat do očí. Sytě černá barva se vytratila, nahradil ji odstín tmavší šedé, která mi k Arcturovi vůbec nepasuje. Jiskra tam však setrvala. Hned poznám, že ještě není zlomený. Je na pokraji smrti, přesto se z něj ještě nestala jenom lidská skořápka. Stále mu v těch našedlých očí plápolá ohýnek. 

Zahlédnu ten záblesk naděje a hrůzy v jednom okamžiku, když mě uvidí. Na kratičkou chvíli naváže oční kontakt, který je tak intenzivní, že se mi z něj skoro podlomí kolena. Najednou se na mě všechny emoce navalí jako lavina a já si musím zakrýt rukou pusu. 

,,Arcture," vzlyknu a chci se k němu rozeběhnout, ale silné paže mě okamžitě strhnou zpět. 

Hlava mu zase spadne na hruď, jakoby neměl sílu ji držet nahoře. 

,,Ne tak rychle," ozve se mi za zády Serov, ale já mám stále pohled upřený na Arctura. 

Chvěji se pod návalem citů. Připadám si jako větvička uprostřed hurikánu. Potřeba ho obejmout je téměř zdrcující. Teprve teď si uvědomuji, jak moc mi chyběl. Jak zoufale ho ve svém životě potřebuji. A jak hrozně se bojím, že o něj přijdu. 

,,Tak co, budeš s námi spolupracovat?" Ledový hlas mi vytváří husí kůži na pažích, ale já přesto přikývnu. 

,,Ne, Callo," zachraptí Arctur a trhne zápěstím, za které visí. ,,Ne." 

Nemusím o ničem přemýšlet. Stejně nemám na výběr. Buď s nimi spolupracovat budu nebo mě k tomu donutí. Obojí ale vyjde nastejno. 

,,Pusť ji, Ryane," vyzve Serov svého poskoka příkře. 

Jakmile tlak na mých pažích přestane existovat, vrhnu se přímo za Arcturem do cely. Až na poslední chvíli si uvědomím rozsáhlost jeho zranění a zastavím se jenom pár centimetrů od něj, přímo v kaluži krve. Normálně by mě to asi zarazilo, ale teď je mi to jedno. 

Chvíli koukám zblízka na hruď posetou jizvami, než zvednu oči. Vezmu Arcturův obličej do dlaní a palcem ho pohladím po tváři. 

Unaveně otevře oči a zamrká, jakoby stále nevěřil tomu, že jsem tu s ním. 

,,Musíš..." v tu chvíli mu nenápadně natisknu ruku na ústa. Zašeptal to slovo tak tiše, že ho snad nikdo neměl šanci postřehnout. Dokonce ani vlci, kteří z nějakého neznámého důvodu zůstali na chodbě s ostatními. 

,,Nikam nepůjdu," špitnu a pohled mi znovu sklouzne na jeho zakrvácené tělo. ,,Už nikdy." 

Čelo má zpocené, celý žhne horečkou. Trhá mi srdce ho takhle vidět. 

Podívám se na ty ošklivé boule. Všechny tři vypadají hrozně, ale ta jedna, kterou má na paži, mě děsí nejvíce. Má fialovo zelenou barvu a s klidem bych mohla říct, že je stejně velká jako moje pěst.