Destiny (Harry Styles ff.)

4

"Nemohu tomu uvěřit! Štípni mě, abych se probudila!" nevzpamatovala se stále Susan.

"Ach bože," zakoulím očima. Susan neklidně sedí na pohovce a křičí pořád dokola, abych ji štípla. Přistoupím k ní a štípnu jí.

"Au," byla její reakce a zarazila se. Najednou se tu rozhostilo klidné ticho. 

"Uffff, není to sen!" lekla jsem se jejího hlasu.

"Harry Styles mě objal a dal mi pusu na tvář!" opakovala pořád dokola.

"Ježiši, chováš se jako Directionerka, kterou ty jsi nikdy nebyla," zvýšila jsem hlas, aby mě vůbec slyšela.

"Ale už jí jsem," informovala mě.

"Vždyť ti je dvacet čtyři!"

"No a co, na to není omezený věk," řekla a měla pravdu.

"Já jenom, že mě taky objal a dal mi..." nestihla jsem to doříct a Susan vykřikla: "Tobě vlastně dal číslo! Jak jsem jen mohla zapomenout?"

"No a dělám tady to, co ty?" zeptala jsem se jí.

"Musíme mu zavolat!" řekla a tohle jsem celou dobu čekala, že to přijde, jenom jsem tajně doufala, že ne teď. Vlastně nikdy.

Zkřivím obličej, zatímco se Susan posunula na pohovce blíž ke mně a hledala ten lístek v její kabelce.

"No já nevím..." začala jsem.

"On ti to číslo dal sám, tak nepromarníme tuto šanci," řekla, přičemž vyndávala všechny věci  z její kabelky, aby to vůbec našla.

"Co když nás chce jenom vyprankovat, prosím tě, je nám dvacet čtyři a budeme se chovat jako puberťačky?" řeknu v domnění, že ji dokážu přemluvit.

"Ne, viděla jsi, jak na tebe koukal? A proč by to udělal čtyřiadvacetileté ženě?" odporovala a já jsem uznala, že má pravdu.

"No jo, ale zavoláš mu ty!" vzdala jsem to. 

"Víš, že teď se ty chováš jako puberťačka?" řekla z vítězným výrazem a zamávala mi lístečkem s číslem před mýma očima.

"...ale co, když si to nebude pamatovat? Volá mu hodně neznámých čísel a možná nám to ani nezvedne," zkusila jsem to ještě jednou.

"Ale prosím tě...." řekla Susan a natahovala se pro můj mobil.

"Proč mu nezavoláš tvým?" zeptala jsem se jí.

"Protože nevím, kam jsem ho dala a kdybychom ho hledaly, tak nám to vezme čas," vysvětlila mi to.

Susan vzala můj mobil do ruky a vytočila to číslo na papírku. Hned to dala na reproduktor a místností se jenom ozývaly zvuky vytáčení. Divím se, že to číslo vůbec existuje. Susan se na mě s úsměvem podívala. Když to takhle zapípalo poněkolikáté, Susan ten úsměv zmizel z tváře a s poraženým výrazem to vzdala.

"No to snad ne," oznámila, když to típla.

"A neříkala jsem to?" podívala jsem se na ní s úsměvem. Docela jsem si odfoukla, protože kdyby to zvedl, Susan by zpanikařila a musela bych mluvit já, i když jsem neměla připravenou řeč. Nevím, co bych mu měla říct: To jsem já ta, které jsi dal číslo na tom golfu nebo to jsem já ta Elizabeth z toho golfu. U toho bych se zasekávala, takže by to bylo trapný. 

Susan opatrně položila na stůl můj mobil a probodávala ho pohledem. Když už to takhle bylo asi půl hodiny, už jsem to nemohla vydržet ani já a řekla jsem to, o čem jsem si myslela, že to nikdy v životě neřeknu: "A nechceš jít vymetávat obchody?" zeptala jsem se jí.