Destiny (Harry Styles ff.)

26

Rozklepalo se mi srdce. Věděla jsem, že mu budu muset říct, proč jsem odešla, ale myslela jsem si, že budu mít alespoň chvilku na přípravu řeči, kterou mu řeknu. Jako naschvál jsem ho musela potkat hned ve dveřích. 

"Co se děje?" zeptá se mě překvapeně. 

"Telefonát..." zalžu mu stejně jako té slečně v červených šatech u schodů v restauraci. Neřekla jsem to vůbec sebevědomě, o což jsem se pokoušela. Řekla jsem to strašně nervózně a rozklepaným hlasem. Bylo by lepší, kdybych se vůbec o změnění hlasu nesnažila. Já prostě lhát ani náhodou neumím. Nikdy jsem v tom nebyla dobrá. Všichni lež poznali z mých očí a právě teď se modlím, ať to Harry neprokoukne, což je málo pravděpodobné. 

"Děje se něco?" řekne to starostlivým hlasem. No jasně, že mi lež nesežere. 

"Ne," až sama se divím, jak jsem to přehnaně šťastně řekla. 

"Volá Susan?" zeptá se a asi mi teda na tu lež skočil, což je dobře. 

"Ne, něco pracovního," zalžu s úsměvem, který mi dá hodně práce, abych ho na tváři dokázala vyrobit. 

"Tak pak přijď," řekne s úsměvem. Polibek mi přistane tam, kde přistává často, protože Harry je vyšší něž já, a proto k tomu má tak akorát, a to na vlasy. Mně se hned výraz změní, jak uslyším tu větu. Doufala jsem, že už k tomu stolu přijít nebudu muset. Musím vymyslet, jak odsud vypadnout. Mihneme se ve dveřích. Poté se za mnou dveře zavřou a já zůstanu stát na místě. Na chvíli zavřu oči a hluboce vydechnu. Rozejdu se doprava až na konec budovy. Tam se zastavím a opřu se o zeď. Založím si ruce na hrudi a hlavu položím na studenou zeď. 

Nechci Harrymu říkat, jak na mě jeho manažer a manažerova manželka vyjeli. Nechci je rozhádat. Přeci jen je to Harryho manažer. Potom bych rozhádala i celou kapelu, protože je to i jejich manažer no a tak dále. Asi bych mu jenom měla domluvit jako jeho holka. A teď prostě Harrymu řeknu, že už potřebuji jet. 

"Tak jo," potvrdím si platnost mého plánu sama pro sebe nahlas a rozejdu se zpátky k hlavním dveřím restaurace. Ještě než vkročím si poupravím šaty a to tak, že si je stáhnu dolů. Potom jenom sáhnu po klice, kterou dveře otevřu. Hned pod schody se střetnu s rozzářeným úsměvem slečny. 

"Dotelefonováno?" zeptá se mě s úsměvem. 

"Snad jo," řeknu nervózně. Ona se jenom usměje ještě víc. Na další její reakci, která asi ani nepřišla, nečekám a rovnou se rozejdu k našemu stolu. Už z dálky mě do očí udeří obličej paní manažerové, která něco zapáleně konzultuje s ostatními u stolu. Sice je celá v černém, ale na mě svítí jako lampička. Čím blíž jsem, tím víc mi buší srdce. 

Manažerova manželka mě zahlédne a od té doby už ze mě zase její pohled nespustí. Možná i kvůli tomu si Harry hned všiml, že mířím k němu. Když si za něj stoupnu, všichni hned sklapnou a manažer s manželkou se na mě začnou vražedně dívat. Mírně se k Harrymu nakloním.

"Už bych potřebovala jet," zašeptám mu do ucha. Harry si rychle stoupne.

"Ale nemusíš mě vozit, já do obchoďáku dojedu busem," dodám tak, aby to zase slyšel jenom on. Nechci, aby zase musel kvůli mně odjet dřív z oběda, na kterém ještě ke všemu něco konzultují a je to asi důležitý oběd. To mi zase manažerová vynadá. Ale i kdyby tady nebyl s manažerem, tak by mi to bylo blbý. Harry na mě hodí vražedný pohled, který mluví za vše, a proto se ho už radši nebudu pokoušet přemlouvat.