Destiny (Harry Styles ff.)

23

Otevřu dveře od pekárny a následně vstoupím. Mně známá prodavačka se na mě hned z dálky usměje. Já jí úsměv oplatím. Vždycky, když jí vidím, zvedne mi náladu. Ještě víc mi potom náladu zvedne její pečivo. Neprodává tady sama, ale jelikož má ranní a sem chodím hlavně ráno, tak se potkáme vždycky my dvě. 

"Dobré dopoledne," pozdraví mě a úsměv jí ani na chvilku ze tváře nezmizí. Na pozdrav jí odpovím, ale ona hned mluví dál.

"Takže oříškový chléb a ještě něco k tomu?" zeptá se. Sem chodím hlavně kvůli oříškovému chlebu, který je vynikající. Nikdy bez něj neodejdu. 

"Ještě mi k tomu můžete dát těch pět větších rohlíků a ještě něco sladkého k tomu," postupně ukazuji na to, co říkám.

"A co sladkého to bude?" zeptá se, až když mi do sáčku dá rohlíky a chléb a přejde ke sladkým věcem. Chvilku si prohlížím, co tady dneska mají. Většinou si s sebou vezmu nějakou buchtu, ale dneska mě okouzlil kalíšek s tiramisu. 

"Tak mi můžete dát tiramisu, abych něco měla k televizi," řeknu s úsměvem a ukážu na kalíšek za sklem. Paní prodavačka kalíšek vyndá a přihodí ho do dalšího sáčku. Obě přejdeme k pokladně.

"Bude to všechno?" zeptá se mě.

"Ano," řeknu a vyndám peněženku z kabelky, kterou držím v ruce. Prodavačka mi oznámí cenu, ale já už jsem připravená, protože jsem to uviděla na pokladně. Peníze vyměním za tři sáčky, pozdravím jí a otočím se zády k pultu. Někdy ráda snídám i tady u mého oblíbeného stolečku, ale dneska bych si to chtěla sníst doma. Rozejdu se ke dveřím, ze kterých vyjdu. 

Tam na mě ale čeká překvapení. Jsou tam tři muži s foťáky. Něco na mě pokřikují, ale já jim nerozumím. Jediné, co jsem slyšela srozumitelně, bylo jméno Harry. Nevěděla jsem, že mě takhle začnou pronásledovat už téměř na začátku našeho vztahu. No je pravda, že už měsíc spolu jsme. Podívám se na ně, ale potom se rozejdu směrem k mému domu. Nevím, jestli jdou za mnou, nechci se otáčet. Ale myslím si, že mě nepronásledují. 

Přijdu před můj dům. Do jedné ruky si dám sáčky a druhou rukou vytáhnu klíče z kabelky. Odemknu dveře a vstoupím dovnitř. Sáčky položím ke kabátům, abych si mohla sundat boty. Následně si sundám i bundu a pověsím ji na věšák. Z kapsy si ale nezapomenu vyndat mobil. Radši zkontroluji, jestli mi někdo nevolal, ale nepřijatý hovor se mi na displeji nezobrazí. Jednou rukou shrábnu sáčky a chodbou mám namířeno do kuchyně.

"Proč jsi mi neřekla, že sis někoho našla?" zarazí mě mámin hlas. Vůbec jsem si nevšimla, že sedí na pohovce v obýváku a kouká na televizi. Má být přece v práci.

"Ty bys mě stejně neposlouchala, protože máš hodně práce s hádaním se s tátou. A stejně jsi ho už viděla, to ti mohlo dojít, že to je můj přítel," musím se naklonit mírně dozadu, abych na ní viděla. Možná to bylo moc hrubé, ale je to pravda. Podívám se, na co se dívá. Samozřejmě, že se dívá na drby o celebritách a z toho tuto informaci i zjistila. 

"No ale mohla jsi mi to říct," řekne naštvaně. No nevím, už nejsem ta malá holčička, která se jí se vším svěřovala. Nic jí na to neřeknu a vejdu do kuchyně. Na linku položím sáčky a na talířek, který vyndám ze skříňky, ze sáčku vyštrachám jeden rohlík. 

"Kde jsi vlastně byla včera, že jsi ani nepřišla domů?" zeptá se mě přísně. Ježiši, já si fakt připadám jako malá. "Mimochodem, já moc dobře vím, kde jsi byla," dodá. Tak proč se mě na to ptá, když ví, kde jsem byla?