Destiny (Harry Styles ff.)

24

"S Harrym jsem domluvená, že tě po tom obědě doveze do našeho nákupního centra, kde na tebe budu čekat," informuje mě, jak to mezi sebou za mými zády domluvili. Mimochodem, oblíbily jsme si jedno nákupní centrum, kterému neřekneme jinak, než "naše", protože už nikde jinde nenakupujeme. Máme tam přesně vytypované obchody (no spíš Susan tam má vytypované obchody, mně je vždycky jedno, do jakého obchodu vstoupíme). Také se nám tam líbí to prostředí a ani kavárna není od věci. 

Nic jí na její větu neřeknu, protože mlčení u mě znamená souhlas a navíc, co mám dělat? Nebudu jí kazit její plány, na které se těší. Líbí se mi, jak se o mě s Harrym přetahují. Zajímalo by mě, jestli to udělali poprvé a nebo se to už takhle někdy stalo a já o ničem nevím.

Zatímco Susan schody seběhla, já je sejdu opatrně, kvůli podpatkům, jinak jsem zvyklá je sebíhat taky. Susan mi podá z věšáku psaníčko, které na něm bylo pověšené, a ještě jednou se na mě podívá.

"Jsme domluvené, budu tam na tebe čekat," řekne s úsměvem a poté si otevře vchodové dveře. Ještě předtím, než odejde z domu, mě nezapomene obejmout. Pak už jenom ve dveřích sleduji, jak se vzdaluje k jejímu autu, do kterého poté nastoupí. Nastartuje a vycouvá z naší příjezdové cesty. Všimne si mě, a proto mi ještě s úsměvem zamává. Mávnu na ní také, ale když mi Susanino auto zmizí z dohledu, nezalezu zpátky do domu. Jenom se kouknu na hodiny, abych zjistila, za kolik minut bych mohla očekávat Harryho příjezd. Za pár minut by tady měl být. Úplně vylezu z domu a zavřu za sebou dveře, které pro jistotu zamknu. Sice je asi máma doma, pokud zase někam neohlášeně nejela, ale radši zamykám. Popojdu trochu k silnici, aby sem Harry nemusel zajíždět a abych mu tímto ušetřila čas.

Když se tak dívám po silnici, jestli přijíždí, všimnu si paní sousedky Nickson. Asi jde nakoupit, jako každý týden v pátek chodí.

"Dobrý den," pozdravím ji s úsměvem, když prochází kolem mě. Paní Nickson mě pozdraví také, ale ani se nezastaví a pokračuje dále v cestě. Čekala jsem, že se tady se mnou bude vybavovat, jako to většinou dělává, ale dneska se asi špatně vyspala. No vypadá tak nějak divně. Paní Nickson je známá mluvka, která se zastaví na slovíčko i s tím, kterého vůbec nezná. Můj pohled z ní ani na chvíli nesklouzne. Když už mě nemá možnost vidět, protože jde ke mně zády, pokrčím rameny sama pro sebe. Úsměv se z mé tváře ale neztrácí, i když bych ráda věděla, co se s ní děje.

Až oči přesměruji na silnici, všimnu si blížícího se, mně dobře známého auta. Zastaví přesně přede mnou. Obejdu auto, abych si mohla sednout na místo spolujezdce. Hned, jak otevřu dveře, na mě začnou zářit ty jeho smaragdy. 

"Doufám, že jsi moc nesnídala, protože jedeme na pořádnou hostinu," řekne Harry místo pozdravu, když si sedám. Nic na to neřeknu, jenom se k němu nakloním a spojím naše rty v krátkém polibku.

"Už se těším," řeknu s úsměvem a připoutám se. Ano, těším se, ale na druhou stranu nevím, co od toho mám očekávat. Susan mě vymódila, jako kdybych jela někam na ples. Určitě to bude velká akce. Doufám, že tam nebude moc lidí, protože nerada chodím mezi lidi.

Pozoruji, jak Harry zadává adresu nejspíš nějaké restaurace, kde se to bude konat, do navigace. Nesmí zapomenout na sluneční brýle, které si z vlasů přendá na oči.

"Už mám koupený ten květináč, ale zapomněl jsem ho doma v chodbě, tak ho přivezu někdy jindy," řekne, když opatrně vyjíždí na silnici.