Destiny (Harry Styles ff.)

38

Auto, které nás vyzvedlo na letišti, zastaví před hotelem. Omámená pohledem na luxusní budovu vystoupím z auta. Pomalu za sebou zavřu dveře od auta bez toho, abych oči z budovy odtrhla. Do takového hotelu bych se normálně vůbec nedostala. Ani bych kolem něj nikdy nešla, protože bych se nikdy nepodívala za hranice Velké Británie. No, možná někdy ano, ale na to bych si nejprve musela našetřit. V tuto chvíli Harrymu docela i závidím, že se může ze dne na den rozmyslet, že někam poletí a to se i stane. 

"Tak co na to říkáš?" vyleká mě Harryho hlas, který se ozve těsně vedle mě. Ani jsem si nevšimla, že Harry vedle mě stojí. 

"Není to až moc?" odpovím mu na otázku otázkou se strachujícím tónem hlasu. 

"Musíš se přizpůsobit tomu, že jsem zvyklý na luxus," zašeptá mi Harry do ucha a potom mě pod ucho políbí. Jako vítr se ode mě Harry vzdálí k řidiči auta, který na něj začal mluvit. Já ale stále oči nemohu odtrhnout od budovy. Neexistuje jedno místo, kam by moje oči nezabloudily. Po chvíli stání na místě se mi do rozpuštěných vlasů dostane příjemný benátský větřík. Na minutku zavřu oči a začnu si užívat ovívání. 

"Jdeme?" znovu mě vyleká Harryho hlas. Harry nečeká na mou odpověď, protože to asi jako otázku nebral i přesto, že to tak vyznělo. Chytne mou ruku a společně se rozejdeme k velkým proskleným dveřím. 

Harry dveře otevře a jasně mi ukáže rukou, abych vešla. Jeho pokyn splním a vstoupím. Objevím se v obrovské hale s několika křesílky a stolečky. Nesmí chybět velké točité schody a recepce. Všechno je to tu laděné do bílo zlata. Právě stojím na krásném bílém koberci, na kterém jsou vyšité černé ornamenty. Ta černá to tu všechno rozbila a proto hala nepůsobí tak vybledle. Jestli jsem si myslela, že nic hezčího než budova hotelu zvenku nemůže být, tak jsem se pořádně spletla. 

"Jdu všechno vyřídit na recepci. Zatím se tu můžeš posadit," informuje mě Harry a poukáže na jedno z křesílek uprostřed haly. Já pouze kývnu v kladné odpovědi. Nějak mi došla slova. Harry se na mě usměje a poté se rozejde k recepci. Já ještě chvíli stojím na místě a dívám se, jak se ode mě Harry vzdaluje. Až když se zastaví u pultu recepce, i já se dám do pohybu a přejdu k bílému křesílku. 

Pomalu se na jeho kraj posadím. Připadá mi, jako by takovéto křeslo nebylo pro mě. Začnu pozorovat lidi procházející halou. Několik z nich na sobě mají oblečené plavky, takže hádám, že mají namířeno k moři. Další lidé na sobě mají tílko s kraťasy, takže se nejspíš jdou podívat na památky města. 

Když zpozoruji, že se ke mně Harry rozešel, jako střela vyletím z křesílka. 

"Máme pokoj s výhledem na moře," informuje mě Harry z dálky. Sluneční brýle, které doteď držel v ruce, si dá do vlasů. Harrymu cestu zkrátím tak, že se k němu vydám též.

"Jak už jsem říkal, zítra půjdeme na večeři do Ristorante Alle Corone," Harry si dal záležet na přehnaném italském přízvuku, čemuž jsem se musela krátce zasmát. Rozejdeme se k výtahům, kterých jsem si vůbec nevšimla. Jsou totiž na konci haly zastrčené za stěnu. 

"Dneska si můžeme zajít prohlédnout okolí, jestli chceš," navrhne Harry a přivolá jeden ze dvou výtahů. 

"Okay," souhlasím s jeho návrhem. Výtah přijede prázdný, proto do něj hned nastoupíme. Harry zmáčkne tlačítko poschodí, kde by se měl nacházet náš pokoj a od haly nás oddělí dveře výtahu. Asi nemusím říkat, že jsem z krásné kabinky výtahu celá vykolejená. Harry si stoupne vedle mě a jednu svou ruku položí kolem mých ramen, čímž si mě k sobě víc přitáhne. Hlavu sklopí do mobilu, který vytáhl z kapsy. Schová ho až když se otevřou dveře výtahu a před námi se objeví dlouhá chodba, která je laděná do stejných barev jako dolní hala.