Napiji se cappuccina z krásného šálku. V této kavárně se mi šálky strašně moc líbí. Jsou pěkně kulaté a křišťálově průhledné.
"Co říkáš na ten můj dárek?" zeptá se mě Susan sedící naproti mně poté, co se též napije.
"Zase jsi utrácela," informuji ji přísně. Tímto si je Susan moc dobře jistá.
"Za tebe stojí utrácet," řekne s úšklebkem.
"Harrymu jsi určitě neřekla, že utrácel. Nemám pravdu?" zatáhne sem Harryho ovšem jako vždycky. Žádný rozhovor by se neobešel bez toho, aby ho sem nezatáhla. Protočím oči, což Susan viděla a což byl můj plán.
"Moc děkuji," poděkuji jí za ten dárek. Co jiného než šaty mi Susan mohla dát. Tentokrát mi dala koktejlové šaty zbarvené do fialova. Na sobě mají ornamenty růží a růžovou mašli v pase.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
"Nemáš zač," řekne s úsměvem a znovu se napije cappuccina. Ihned jak šálek odendá od svých úst a položí ho zpátky na podšálek, její oči zabrousí k mému náramku na mém pravém zápěstí.
"Ukaž," oběma rukama vezme mou ruku a začne si náramek prohlížet. Na tváři se jí objeví úsměv.
"No teda," řekne na to jenom a pustí mou ruku. Úsměv se jí změní na hravý úšklebek. Hned vím, proč se takto zatvářila. Znovu protočím oči.
"A kdy jedete na tu dovolenou?" zahrne mě další otázkou, na kterou mi nevadí odpovědět.
"Za tři dny," odpovím prostě.
"Už?!" vyletí z ní překvapeně. I její tělo se prudce pohne.
"Už máš zabaleno?" zeptá se mě přísně. Teď mi připadá jako máma. Teda ne jako moje máma, ale prostě máma obecně.
"Ještě ne," odpovím a nic to se mnou neudělá. Nějak se z toho nenervuji. Zabalit bych si stihla i den před odletem.
"Cože?!" vyletí to z ní stejně jako předtím. Tázavě se na ní podívám. Dobře pochopila, že mi je balení kufrů v tuto chvíli úplně jedno. Teprve včera jsem rozdělala všechny dárky, které jsem dostala na párty, která se konala už před týdnem. Celý pokoj mám zaneřáděný balícími papíry a dárky a ještě jsem se neměla k tomu, abych to uklidila, což je u mě neobvyklé.
"To abychom to zabalili spolu," řekne náš plán, myslím, že na zbytek dnešního odpoledne.
"Ach Susan," vydechnu znuděně. Věděla jsem, že tohle z ní vypadne. Se Susan jsem ještě nikdy kufry nebalila, protože, jak už jsem řekla, ještě nikam jsem neletěla. Moc dobře si ale umím představit, jak to balení bude probíhat.
"Máš vůbec kufr?" zeptá se mě tázavě.
"Jistě, že mám," odpovím jí s úsměvem.
"Myslíš ten dětský?" zasměje se. Ano přesně ten jsem myslela. Normální kufr nemám. To na Susan ale jen tak vypálit nemůžu. Já na to nic neřeknu. Už jenom z mé reakce odhadla odpověď.
